Ač následující léta mohou přinést ještě řadu utrpení a strastí, ač následující okolnosti mohou působit chmurným dojmem, Bahá1 společenství věří, že lidstvo může přistoupit k této nejvyšší zkoušce s důvěrou v její konečné výsledky. Násilné změny, k nimž se v současné době lidstvo žene, zdaleka neohlašují konec civilizace, ale spíše slouží k tomu, odhalit "možnosti potencionálně přítomné v člověku" k "naplnění jedinečného smyslu existence člověka na této planetě v jeho vrozené vznešenosti".

I.

Nadání, především však schopnost tvůrčího myšleni, která odlišuji člověka od ostatních projevu a forem života, jsou shrnuty pod pojmem lidského ducha. Tato nadání dala lidstvu možnost rozvíjet kulturu a vybudovat materiálně prosperující civilizace. Nicméně tento fakt sám o sobě nikdy plně neuspokojoval onu esenciální lidskou podstatu, kterou nazýváme lidským duchem, neboť tato podstata vždy tíhla k  transcendenci, vždy pronikala za hranice viditelného světa ve snaze přiblížit se pochopení oné neznámé a neuchopitelné

 podstaty podstat, oné poslední pravdě, jejíž jméno je Bůh. Náboženská učení, přinášena lidstvu jako planoucí pochodně pro jeho duševní vývoj, tvořila hlavní spojení mezi lidstvem a onou poslední pravdou, probudila a vytříbila lidskou schopnost dosáhnout duchovního i společenského pokroku.

Žádný vážný pokus o uspořádaní lidských záležitostí, o dosažení světového míru, nemůže ignorovat náboženské myšlení, které ve svém vývoji a praktikách představuje velmi podstatnou část historie lidstva. Jeden z význačných historiků označil náboženství jako "školu lidskosti". Je nepopíratelné, že zneužití náboženství přispělo k řadě svárů a nepokojů jak mezi jednotlivci, tak i v celospolečenském měřítku. Nicméně žádný upřímně smýšlející pozorovatel nemůže upřít výrazný vliv náboženského myšlení na vývoj a formo-vání vitálních civilizačních funkcí, zvláště pak přímé spolupůsobení při formulování právních a etických principů, jenž mnohokrát po-ukázalo na jejich nenahraditelnost pro společenské zřízení.

"Náboženská víra má nejvíce prostředků a předpokladů k založení celosvětového řádu poskytujícího mírové a spokojené spolužití všech jeho obyvatel," psal Bahá´u ´lláh ve své úvaze o náboženství, jako síle společenského a sociálního pokroku. "Nečestnost, nespravedlnost, konec míru a pokoje, chaos a nesváry provázejí zastínění věčného světla víry," říká ve svém komentáři k obdobím náboženského temna a korupce v církvi i společnosti. Dále pak vyplývá z bahá’í učení k upřesnění všech aspektu a důsledků takových období: "... v takových podmínkách se pak nejzřetelněji projevuje zvrácenost lidské povahy, ponižující lidské chování, korupce, rozklad a degradace správních institucí. Lidský charakter pozbývá své důstojnosti, důvěra je otřesena, disciplína uvolněna, hlas svědomí umlčen, slušnost a mravnost zapomenuty, smysl pro povinnost, solidarita, vzájemné pochopení a loajalita rozmetány, zatímco mírnost, radost a naděje postupně mizí."

A pokud už k takovému paralyzujícímu stavu dojde, pak se musí lidstvo obrátit k sobě a do sebe, ke své vlastní nedbalosti, odhalit falešné hlasy, jimž naslouchalo, odhalit zdroj nedorozumění a sváru, které byly zasety ve jménu náboženské víry. Ti, kdož slepě a sobecky, ve jménu svých výlučných dogmat uctívají chybné a konfliktní interpretace slova proroků, nesou plnou odpovědnost za tento svár - svár vytvářející umělou bariéru mezi vírou a rozumem, mezi vědou a náboženstvím. Budeme-li skutečně poctivě zkoumat původní proklamace zakladatelů světových náboženství a společenské okolnosti, za jakých proklamovali svou víru, pak nenajdeme nic, co by podporovalo předsudky a svár mezi náboženskými společenstvími a tudíž v důsledcích také vedlo k rozdělení lidí na této planetě.

Učení, abychom jednali o ostatními tak, jak bychom si přáli, aby oni jednali s námi - toto mravní přikázání, které v řadě variant předkládají všechna světová náboženství, vede výsledně k formulaci dvou důležitých aspektů: je zde vysloveno morální stanovisko indukující možnost mírového spolužití, které bylo šířeno všemi těmito vírami bez ohledu na místo a čas jejich první proklamace, dále pak je vyznačeno hledisko jednoty jako jejich podstatná ctnost, ctnost, které si lidstvo ve svém pojetí dějin opomenulo vážit.

Pokud by lidstvo jasně nahlíželo na původní charakter poslání svých pěstounů v období své nezralosti, pak by nepochybně sklidilo daleko větší prospěch z jejich následných misí, jejichž posláním bylo především podpořit v nejucelenějším slova smyslu celé civilizační úsilí. Naneštěstí se tak nestalo.

justify;"> 

Na znovuobjevení fanatické náboženské horlivosti v mnoha zemích nelze pohlížet jinak, než na mrtvolné křeče. Násilí a rozvrat, které představuji podstatu těchto hnutí, pouze potvrzují naprostý bankrot a zneužití původně pozitivního duchovního úsilí. Ve skutečnosti je to jedno z nejdivnějších a nejsmutnějších znamení současného náboženského fanatismu, které pokaždé nejen podkopává duchovní hodnoty vedoucí k jednotě lidstva, ale i jedinečná etická vítězství, která náboženství vydobyla a kterým údajně slouží.

Byt' bylo náboženství mocnou silou v dějinách lidstva, a byt' současné projevy militantního náboženského fanatismu působí velmi dramaticky, náboženství a náboženské instituce jsou v posledních desetiletích stále větším počtem lidí nazírány jako neodpovídající hlavním zájmům a problémům současného moderního světa. A tak řada lidí dala přednost hédonistické honbě za materiálním uspokojením, anebo se účastnila nejrůznějších člověkem vynalezených ideologických hnutí, jejichž cílem bylo vyvést sténající společnost ze zajetí zla. Mnohé z těchto ideologií, namísto aby vyšly vstříc koncepci jednoty lidstva a usilovaly o vzrůst porozumění mezi národy, vyústily v to, že si ze státu udělali boha, v zápas o podrobení lidstva jednomu národu, rase nebo společenské třídě, ve snahu o potlačení diskuse a výměny myšlenek, v bezohledné ponechání hladovějících milionů na pospas machinacím světových trhů, které zcela zřetelně zhoršují hospodářskou tíseň většiny lidstva. To vše umožňuje na druhé straně pohádkové bohatství malé menšiny, o kterém se našim předkům ani nesnilo.

Řada světaznalých mužů našeho věku se pokusila vytvořit a nabídnout náhradní ideologie. Jak tragická přehlídka. Z masové deziluze řady národů, které byly vychovávány k službě na jejich oltářích, lze vyčíst nezvratný ortel o historickém krachu těchto ideologií. Nezbývá než sklidit hořké ovoce těchto doktrín po desetiletích stupňující se bezuzdné vlády, jejíž otěže třímali ti kdož jim vděčí za svůj společenský vzestup, a to v podobě sociálních a ekonomických nemocí, které nakazily na sklonku dvacátého století každou část našeho světa. Příčinou těchto okolností je rozsáhlý úpadek ducha, který se odráží ve všeobecné netečnosti, kterou trpí masy lidí všech národů a ve ztrátě naděje zklamaných a bázní naplněných srdcí miliónů.

Nadešel čas, kdy ti, kdož kážou dogmata materialismu, ať už na východě či západě, ať hájí kapitalismus či socialismus, budou muset předložit účty a připustit přezkoumání své morální oprávněnosti k vedení společnosti, ke které se pokládají za povolané. Kde je onen "nový svět" slibovaný těmito ideologiemi? Kde je mezinárodní mír, jehož ideálům se proklamativně podřizují? Kde že se otevřely nové kulturní horizonty coby výsledek povznášející činnosti, některé z ras, národů nebo určité sociální skupiny či třídy. Proč drtivá většina lidstva upadá do stále větší chudoby a strádá hladem, zatímco ti, kdož rozhodují o jeho osudu žijí v přepychu o němž se nesnilo faraonům, římským císařům, anebo dokonce ani imperialistickým silám 19. století?

Zcela nepochybně, je to glorifikace úsilí o dosažení materiálních cílů, která je skutečnou podstatou všech těchto ideologií a takto představuje nepravé kořeny z nichž JC Živena falešná představa o nenapravitelném sobectví a agresivitě člověka. V tomto bodě musí být ještě mnohé vyjasněno, má-li být položen základ pro vybudování nového světa, který by vyhovoval našim potomkům.

Materialistické ideály, nazírány ve světle zkušeností, neuspokojily potřeby lidstva a bylo by tudíž čestné si přiznat, že je potřeba začít s novým úsilím o řešení tísnivých problémů této planety. Netolerantní podmínky, které prostupují všechny společenské systémy, prozrazují společné selhání, což je okolnost podněcující spíše k upevnění pozice než k všestrannému uvolnění. Je nepochybné, že narůstá požadavek společného léčení tohoto ideologického neduhu. Je to především záležitost postoje. Bude lidstvo pokračovat ve své zvrácenosti, řídíce se překonanými koncepcemi a předpoklady? Anebo jeho vůdci, bez ohledu na tu kterou ideologii učiní vstřícný krok naplněný odhodláním společně hledat vzájemně přijatelná řešení konzultací?

Těm, kterým skutečně záleží na osudu lidstva, by měli mít na zřeteli následující radu: "Jestliže dlouho hýčkané ideály a časem požehnané a přestárlé instituce, jisté společenské postuláty anebo náboženská dogmata nevyhovují a neslouží nadále ku prospěchu veškerého lidstva a požadavkům jeho přirozeného a plynulého vývoje, nechť zmizí v propadlišti dějin jako překonané a zapomenuté! Proč by měly všechny tyto instituce být věčné ve světě lidí, v němž se vše neustále mění, zaniká a vzniká? Právní normy, politické a ekonomické teorie mají smysl tehdy, pokud zaručuji naplnění zájmů lidstva jako celku a nikoliv proto, aby se stalo lidstvo obětním beránkem ve jménu zachování těchto zákonů nebo doktrín.

II.

align="center"> 

Likvidace atomových zbraní, zákaz užití jedovatých plynů a odsouzení bakteriologické války neodstraní automaticky kořeny z nichž válka vzniká. Jakkoli důležité jsou tyto praktické kroky jako zjevné články mírotvorného procesu, jsou nicméně samy o sobě příliš povrchní, než aby měli trvalý vliv. Lidé jsou dostatečně vynalézaví na to, aby vymysleli jiné a nové formy válečných operací a prostředků, jako je např. zneužití trhu potravin, základních surovin, financí, průmyslového potenciálu, ideologické propagandy a terorismu a to vše v zájmu nekonečného zápasu o nadvládu a moc. Současná složitá a spletitá situace v záležitostech lidstva nemůže být řešena v dílčích konfliktech mezi jednotlivými národy. Jediné úspěšné řešení je možné pouze v rámci přijmutí globálního pohledu a přístupu.

Je nepochybné, že jednotliví národní vůdci vědí o globálním charakteru problémů současného světa, neboť, denní praxe před ně staví stále se vršící horu této problematiky. Navíc bylo vypracováno dostatek studií zabývajících se analýzou a navrhujících přiměřená řešení mnoha informovanými skupinami, které se touto problematikou zaobírají nebo agenturami OSN, jež vylučují ignorantství v měnících se požadavcích na uspořádání světa, jimž je třeba vyjít vstříc. V každém případě je zde nedostatek a paralýza dobré vůle. Je nezbytně nutné se tímto bodem důsledně a pečlivě zabývat. Tato paralýza je zakořeněna - jak jsme již konstatovali - v hluboce zasetém přesvědčení o lidské nesnášenlivosti a agresivitě a v nechuti uvážit byt' i jen možnost podřídit národní zájmy zájmům lidstva. Tato nechuť se promítá i v nevůli postavit se tváří v tvář dalekosáhlým změnám, které by vedly k založení celosvětového společenského řádu. Jedna z příčin je rovněž neschopnost a nevědo-most utlačovaných širokých lidových vrstev formulovat precizně svoji touhu po novém upořádání, v němž by mohly žít v míru, harmonii a prospěchu s celým lidstvem.

Pozvolné kroky ke světovému řadu, zvláště pak po druhé světové  válce dávají novou naději. Je to zvláště vzrůstající tendence k dobrým mezinárodním vztahům alespoň uvnitř zájmových nad-národních společenství, které spolupracují na projektech společného zájmu, což by eventuelně mohlo přerůst v cestu, kterou by bylo lze překonat současný stav paralýzy. Sdružení zemí jihovýchodní Asie, Karibské společenství a Společný trh, Středoamerický Společný trh, Rada vzájemné hospodářské pomoci, Evropské společenství, Liga arabských států, Organizace africké jednoty, Organizace amerických států a konečně Forum jižního Pacifiku představují první kroky na cestě ke světovému řádu.

Vzrůstající pozornost, zaměřena na hluboce zakořeněné problémy planety je rovněž nadějným znakem. Nehledě na zjevné nedostatky OSN, je to přinejmenším přes čtyřicet důležitých deklarací a dohod, přijatých touto organizací, které přinesly prostým lidem pocit nové cesty v životě, i když nebyly u řady vlád přijaty s velkým nadšením. Jsou to Všeobecná deklarace lidských práv a úmluva o prevenci a trestání genocidy a všeobecně přijatá měřítka zaměřená na vyloučení všech forem diskriminace založené na předsudcích rasových a náboženských, stejně tak jako na falešné představě nerovnoprávnosti mužů a žen. Dále pak práva na ochranu dětí) právo na ochranu před mučením, potření hladu a podvýživy a využití vědy a technologického pokroku v zájmu míru a prospěchu lidstva. Všechna tato kriteria, pokud se budou dostatečně kurážně šířit a podporovat, přiblíží den, kdy nadále nebude možné užívat jakýkoli druh války, jako dominující prostředek v mezinárodních vztazích. Vzhledem k důležitosti těchto deklarací, neboť mají přímý vliv na možnost ustavení světového míru, považujeme za nezbytné připojit ještě následující komentář.

Rasismus, jeden z nejzhoubnějších a nejhouževnatějších předsudků, je hlavní bariérou na cestě k míru. Jeho praktiky představují natolik zjevné násilí proti lidskosti, že ho nelze tolerovat v žádných souvislostech. Rasismus zpožďuje rozvinutí neomezených schopností jeho obětí, korumpuje své stoupence a brzdí lidské úsilí o pokrok. Uznání jednoty lidstva, založené na přiměřených právech všech skupin, musí být celosvětově dodržováno, má-li být tento problém vyřešen.

Dalším velkým zdrojem akutního utrpení, který je příčinou nerovnováhy světa a udržuje trvale nebezpečí válečného konfliktu je nerovné partnerství bohatých a chudých. Jen málo společností se účinně vypořádalo s tímto problémem. Řešení volá po kombinované aplikaci přístupů duchovních, morálních a praktických. Je potřeba se tímto problémem zabývat v jiném světle, zbavit se politicko-ekonomických polemik a naopak, za účasti odborníků širokého spektra oborů zainteresovat lidi bezprostředně vázané na rozhodnutí, která musí být bezodkladně učiněna. Řešení tohoto problému není pouze svázáno s nezbytností odstranit extremní bohatství a chudobu, ale také s duchovními pravdami, kterým je nutno porozumět, aby bylo možno dojít k novému světovému názoru. Podporování takového postoje je samo o sobě hlavní částí  řešení.

Bezuzdný nacionalismus, na rozdíl od zdravého a legitimního patriotismu, musí ustoupit dalekosáhlejší loajalitě ve prospěch lásky k lidstvu jako celku. Bahá´u ´lláh v tomto smyslu prohlásil: "Tato planeta je jediným domovem a jejími obyvateli je lidstvo." Koncepce světoobčanství je přímým důsledkem zmenšení světa díky vědeckému pokroku v jediné sousedství, které ovšem zároveň činí národy bezesporu na sobě vzájemně závislými. Láska k lidem celého světa nevylučuje lásku k mateřské zemi. Prospěch části světa je nejúčinněji zaručen prospěchem světa jako celku. Současná mezinárodní aktivita, v nejrůznějších oblastech vyžadující vzájemný ohled a smysl pro solidaritu, by měla velmi podstatně vzrůstat.

Náboženské sváry byly v celé historii lidstva příčinou nespočetných válek a konfliktů, byly brzdou skutečného vývoje, a věřící všech vyznání i nevěřící se od nich stále více odvracejí. Stou-penci všech náboženství musí projevit dobrou vůli postavit se tváří v tvář otázkám, které vedou k takovým konfliktům a nalézt jasné a přímé odpovědi. Jak tyto různice řešit v teorii i praxi? Vedoucí zástupci náboženství světa stojí před výzvou k hlubokému zamyšlení, se srdcem naplněným duchem soucitu a touhy po pravdě, s vědomím tísnivé situace lidstva si musí sami sobě položit otázku, proč oni sami nemohou, v pokoře před Všemocným Stvořitelem, potlačit své teologické diference ve prospěch vzájemné tolerance a snášenlivosti. Tato velkorysá vzájemná snášenlivost by jim umožnila společně pracovat pro porozumění mezi lidmi a mír.

Emancipace žen, dosazení plné rovnoprávnosti mezi mužem a ženou, je jeden z nejdůležitějších, byt' méně rozpoznaný předpoklad míru. Odmítání takové rovnosti je příčinou nespravedlnosti vůči polovině světové populace a vyvolává v mužích škodlivé postoje a zvyky, které se přenášejí z rodiny na pracoviště, do politického života a posléze do mezinárodních vztahů. Nejsou žádné morální, praktické nebo biologické příčiny, na nichž by takový odsudek mohl být založen. Pouze tehdy, až se ženy stanou vítanými rovnoprávnými partnery ve všech oblastech lidského usilování, bude vytvořeno psychologické klima, v němž může vzniknout mezinárodní mír.

Vzdělání a šíření vzdělanosti, jemuž slouží celá armáda zasvěcených lidí různých národů a vyznání, zasluhuje nejvyšší podporu, kterou jsou vlády světa schopny dát. Nevědomost je nepochybně příčinou náchylnosti nevzdělaných mas k uzavření se v síti předsudků a k jejich neustálému opakování po generace. Žádný národ nemůže dosáhnout úspěchu bez poskytnutí vzdělání všem jeho občanům. Nedostatek prostředků a potřebných zdrojů omezuje u mnoha národů naplnění této potřeby a nutí je postupovat přednostně podle priorit) z hlediska důležitosti. Rozhodnutí schopné organizace, zabývající se tímto problémem, by měly dávat přednost vzdělanosti žen a dívek, neboť skrze vzdělanou matku se vzdělanost šíří generačně nejefektivněji a nejrychleji v kterékoli společnosti. V zájmu požadavků současné doby by se měla uvážit koncepce standartní výchovy dětí na celém světě, zahrnující myšlenku světoobčanství a světa jako vlasti všech lidí.

Základní nedostatek komunikace mezi národy na celém světě vážně zmenšuje naděje na úspěch v dosažení světového míru. Přijetí jednoho světového jazyka, jako prostředku řešícího tento problém, je návrh, který by bylo třeba zvážit s maximální pozorností.

Dva body jsou velmi důležité u všech těchto výzev. Jednak, skoncování s válkami. to není pouze a jednoduše záležitost podpisování smluv a protokolů. Je to především komplexní úkol vyžadující nový pohled na vzájemnou vazbu mezi problémy, které nejsou tradičně spojovány s úsilím o mír. Pokud zůstaneme u politických řešení samotných, pak myšlenka kolektivní bezpečnosti zůstává chimérou. Za druhé, primární výzva založená na souvislostech vedoucích k světovému míru musí být povýšena na úroveň principu, který je zřetelně odlišný od pouhého pragmatismu. Neboť mír v podstatě vzniká jako niterný stav podporovaný duchovním nebo morálním postojem, a hlavní je evokovat tento přístup, z něhož lze možnosti trvalých řešení nalézt.

Existují duchovní principy, anebo co jiní nazývají lidské hodnoty, ze kterých je možno odvodit řešení každého společenského problému. Drobné iniciativy a společenství s dobrými úmysly mohou z obecného hlediska vymyslet řešení pro své vnitřní problémy, ale dobrý záměr a praktické znalosti obvykle nepostačují. Základem a podstatnou předností duchovního principu není pouze perspektiva, která resonuje s vlastní podstatou člověka, ale zároveň indukce-vnuknutí dynamického, aspirativního a vůleplného postoje, jenž způsobí objev praktického problému a nalezení cest k jeho řešení. Vůdcové vlád a všechny autority zainteresované na řízení současného světa by učinili sami sobě dobrou službu tím, že by nejprve hledali způsob identifikace principů a teprve poté, řízeni těmito principy by vykročili k řešení problémů.

style=""> 

III.

Prvotní otázkou je, jak tento svět, který je v hluboké konfliktní krizi, je možno změnit na svět naplněný harmonií a spoluprací.

Světový řád může být založen pouze na neotřesitelném vědomí jed-noty lidstva - duchovní pravdy, potvrzené všemi vědními obory, které se zabývají člověkem. Antropologie, fyziologie, psychologie, rozeznávají pouze jeden jediný typ člověka, byt' nekonečně diferencovaný v druhotných životních aspektech. Rozpoznání této pravdy vyžaduje odmítnutí předsudků - a to všeho druhu -rasových, třídních, barvy pleti, národnostních, pohlavních, dosaženého stupně materiální civilizace, náboženských, zkrátka všech předsudků, které naplňují člověka pocitem nadřazenosti vůči ostatním.

Přijetí myšlenky o jednotě lidstva je základním předpokladem pro reorganizaci a správu naší planety, jako jediné země, domova lidstva. Všeobecné přijetí této myšlenky - tohoto duchovního principu -je základem každého úspěšného úsilí o založení světového míru. Tento princip by tak měl být všeobecně prohlášen, vyučován na školách a trvale vštěpován v každém národě jako příprava pro organický přechod společenské struktury.

Z hlediska bahá’í, uznání jednoty lidstva "volá po přestavbě a odzbrojení celého civilizovaného světa - světa organicky spojeného ve všech základních životních aspektech, ve své politické mašinerii, v duchovních aspiracích, ve svém obchodu a peněžnictví, v písmu a jazyce, a přesto nekonečně proměnném v každém jednotlivém národě a v každé jednotce této globální federace".

Když Shoghi Effendi, Strážce bahá1 víry, rozpracoval v roce 1931 důsledky tohoto základního principu, napsal následující komentář: "Dalece vzdáleni od úmyslu zvrátit základy existující společnosti, je nezbytné hledat, jak tuto základnu rozšířit tak, aby její přetvořené instituce souzněli s potřebami stále se měnícího světa. Nejde o vyvolání konfliktu a o podminování legitimní věrnosti a loajality. Účelem není uhasit plamínek zdravého a inteligentního patriotismu v lidských srdcích ani odstranit strukturu národních autonomií, tak podstatných k zamezení zla, které s sebou obvyklá klasická centralizace přináší. Nejedná se ani o ignorování a už vůbec ne o útlak rozdílnosti dané etnickým původem, klimatem, historií, jazykem a tradicí, myšlením a obyčeji, které odlišují různé národy světa. Je zde potřeba pochopit daleko širší loajalitu, daleko větší aspirace, než jakými d kely lidstvo bylo prodchnuto. Vyžaduje to podmínit národnostní pohnutky a zájmy řídící výzvě po sjednoceném světě. Je nutno zavrhnout představu totalitní centralizace koncentrované v jedněch rukou, a stejně tak zamítnout pokusy o uniformitu. Heslem zde budiž jednota v rozdílnosti..."

Dosažení takového cíle vyžaduje několikastupňovou revizi mezi-národně politických stanoviscích, která se v současné době zmítají v anarchii ne zcela přesně a jasně definovaných, mezinárodně přijatých, uplatňovaných práv a principů v mezinárodních vztazích. Společnost národů, Organizace spojených národů a řada organizací a dohod, které z nich vzešly mají nesporně zásluhu na ztlumení negativních důsledků mezinárodních konfliktů, ale nicméně nebyly schopny zabránit válce. A byla to celá řada válek od skončení  II. světové války a řada z nich dosud zuří.