Zdrojem všeho
dobra je důvěra v Boha, podřízení se Jeho velení, spokojenost s Jeho svatou
vůlí a radostí.
Podstatou
moudrosti je bázeň před Bohem, strach z Jeho biče a trestu, a pozorné chápání
Jeho spravedlnosti a příkazu.
style="">Podstatou
náboženství je svědectví o tom, co Pán zjevil a následování toho, co přikázal
ve Své mocné Knize.
Zdrojem
veškeré slávy je přijetí všeho, co Pán udělil, a spokojení se s tím, co Bůh
přikázal.
Podstatou
lásky u člověka je obrátit srdce k Milovanému, odloučit se od všeho kromě Něho
a nevyžadovat nic než to, co žádá jeho Pán.
Pravá paměť
znamená připamatovávat si Pána nade vše Velebeného, a zapomenout na všechno
kromě Něho.
Pravou důvěrou
je u služebníka vykonávat svou práci a povolání na tomto světě, pevně se
přidržovat Pána a vyhledávat jen Jeho milost, neboť v Jeho rukou je osud všech Jeho služebníků.
Podstatou
oproštění je u člověka obrátit svou tvář ke dvorům Pána, vstoupit do Jeho
přítomnosti, pohlédnout na Jeho Tvář a stanout před Ním jako svědek.
Podstatou
pochopení je podat svědectví o své chudobě a podřídit se vůli Pána Vladaře,
Milostiplného, Všemocného. Zdroj odvahy a síly je hlásání slova Božího a
vytrvalost v Jeho lásce. Podstatou lásky k Bohu je u služebníka vydávat počet z
milostí svého Pána a vzdávat mu díky po celý čas a za všech okolností.
Podstatou víry
je stručnost ve slovech a hojnost činů; ten, jehož slova jsou četnější než
činy, vpravdě nechť ví, že jeho smrt je lepší než jeho život...
Podstatou
bohatství je láska ke Mně. Kdo Mně miluje, je vlastníkem všech věcí, a ten, kdo
mě nemiluje, je vpravdě chudý a potřebný. Právě toto zjevil Prst Slávy a
Nádhery ...
Podstatou
skutečného bezpečí je zachovávat mlčení, dohlížet konce věcí a zříci se světa.
Začátkem
velkodušnosti je použije-li člověk své jmění pro sebe, svou rodinu a chudé mezi
svými bratry v víře.
Zdrojem všeho
zla pro člověka je odvrátit se od svého Pána a upnout se srdcem na věci, jež
nejsou Boží.
Nejžhavější
oheň je brát v pochybnost Boží znamení, hádat se neplodně o to, co On zjevil,
zapírat Ho a pyšně se před Ním vynášet.
Zdrojem všeho
vědění je znalost Boha, Jeho sláva budiž vyvýšena, a té nelze dosáhnout, jen
znalostí Jeho božského Projevu. Podstatou ponížení je vymanit se ze stínu
Slitovného a hledat útočiště u zlého.
Zdrojem omylu
je nevěřit v jediného skutečného Boha, spoléhat se na něco jiného než na Něho a
prchat před Jeho rozhodnutím.
Skutečná
ztráta čeká toho, kdo strávil své dny v úplné neznalosti sama sebe.
Podstatou
všeho, co jsme My ti zjevili, je Spravedlnost, aby se člověk osvobodil od
planých představ a napodobování, aby prozřel a v celistvosti spatřil Jeho
slavné dílo a aby pohlížel na všechny věci pronikavým zrakem.
Takové Jsme ti
dali naučení a zjevili ti je Slovy Moudrosti, abys mohl blahořečit Pánu, svému
Bohu a žít v Jeho slávě mezi všemi národy.
class="MsoNormal">
class="MsoNormal">
Skutečnost
člověka je jeho myšlenka, nikoli jeho fyzické tělo. Síla myšlenková a živočišná
síla jsou partneři. Ačkoliv je člověk součástí živočišstva, je mu vlastní síla
myšlenky, nadřazená všem ostatním stvořeným bytostem.
Jestliže se myšlenky člověka ustavičně snaží
přiblížit věcem nebeským, pak takový člověk směřuje k svatosti; naopak, pokud
jeho myšlenka nestoupá vzhůru, ale je nasměrována dolů do samého středu
záležitostí tohoto světa, pak se z něho postupně stává tvor skrz naskrz
hmotařský, až je jen o málo lepší než pouhý živočich. Myšlenky se dají rozdělit
do dvou skupin: Myšlenka náležející výhradně do světa myšlenky. Myšlenka, která
se uskutečňuje činem. Někteří muži a ženy se vyžívají ve svých povznášejících
myšlenkách, ale pokud se tyto myšlenky nikdy nedostanou do úrovně činu,
zůstávají bezcenné: Síla myšlenky závisí od jejího projevu v činech. Je však
možné, že se filozofova myšlenka ve světě pokroku a evoluce projeví v činech
jiných lidí, i když on sám je neschopen nebo ne-ochoten prokázat sílu svých
velkých ideálů ve vlastním životě. Do této skupiny náleží většina filozofů;
jejich učení ční vysoko nad jejich činy. A v tom je právě rozdíl mezi filozofy,
kteří jsou duchovními učiteli, a těmi, kteří jsou pouze filozofové. Duchovní
učitel je první, kdo se řídí podle vlastního učení. Své duchovní koncepce a
ideály převtěluje na světě v čin. Jeho božské myšlenky se tak vyjevují světu.
Jeho myšlenka je částí jeho samého, jedno se nedá odloučit od druhého.
Jestliže najdeme filozofa podtrhujícího
důležitost a majestát spravedlnosti, jak zároveň povzbuzuje bezohledného
vladaře v útlaku a tyranii vůči poddaným, rychle si uvědomíme, že náleží do
první skupiny: v hlavě se mu rodí božské myšlenky, ale božské ctnosti, které by
jim odpovídaly, neuskutečňuje.
Něco takového je u spirituálních filozofů
nemožné, protože ti vždy vyjadřují své vznešené, ušlechtilé myšlenky činem.
Největším darem Boha člověku je dar intelektu
neboli chápání. Chápání je síla, jíž člověk získává své znalosti o jednotlivých
říších stvoření, různých stupních existence a také o mnohém, co je neviditelné.
Tím, že vlastní tento dar, je sám sobě součtem
toho, co bylo stvořeno dříve, je schopen navázat vztah s oněmi říšemi. A tímto
darem často může, prostřednictvím svých vědeckých poznatků, dosáhnout prorocké
vize. Vpravdě je intelekt nejvzácnějším darem uděleným člověku Boží štědrostí.
Jedině člověk mezi všemi tvory má tuto úžasnou schopnost.
Veškeré stvoření předcházející člověka je
spoutáno přísným zákonem přírody. Velké slunce, bezpočet hvězd, oceány a moře,
řeky, stromy, všechna zvířata velká i malá - nic z toho není schopno vymknout
se z poslušnosti zákona přírody.
Jedině člověk má svobodu a svým chápáním nebo
intelektem dokázal získat nadvládu nebo si přizpůsobit některé z těchto
přírodních zákonů svým vlastním potřebám. Mocí intelektu objevil možnosti, jak
překonat vzdálenost na velkých kontinentech v rychlících a na širých oceánech
pomocí lodí, jako ryba může cestovat pod vodou v ponorkách a vznáší se pomocí
letadel ve vzduchu, napodobuje ptáky.
Člověk si s úspěchem podřídil několika způsoby
elektřinu - svítí s ní, pohání její pomocí stroje, vysílá zprávy z jednoho
konce světa na druhý - a dokonce jejím prostřednictvím může slyšet hlas
vzdálený mnoho mil.
Tímto darem chápání neboli intelektu dokázal také
užít paprsku slunce k zpodobení lidí a věcí a zachytit tvar vzdálených
nebeských těles.
Vidíme, jak rozličnými způsoby dokázal podřídit
člověk moc přírody své vůli.
Je však bolestné pozorovat, jak člověk užil svého
Bohem daného daru k výrobě nástrojů války, k přestupování Božího zákona
„Nezabiješ" a k vzdorování Kristově výzvě „Milujte se navzájem".
Bůh dal tuto moc člověku, aby ji užil k rozvíjení
civilizace, pro dobro lidstva, k posílení lásky, svornosti a míru. Ale člověk
dává přednost tomu využít svého daru k ničení namísto k stavění, k
nespravedlnosti a útlaku, k nenávisti, nesváru a pustošení, k zabíjení svých
bližních, které měl podle Kristova příkazu milovat jako sám sebe.
Doufám,
že užijete svého chápání, abyste v lidstvu posilovali jednotu a mír, abyste
mezi lidem šířili osvícení a civilizaci, abyste se snažili pro-budit lásku ve
všech kolem sebe a nastolili celosvětový Mír.
Studujte vědy, snažte se získat stále víc
znalostí. Zajisté se člověk může učit do konce života! Používejte svého vědění
vždycky pro dobro druhých; tak aby válka vymizela z tváře této krásné země a
mohla být postavena nádherná budova míru a svornosti. Snažte se, aby vaše velké
ideály mohly být uskutečněny v Království Božím na zemi, stejně jako budou
uskutečněny na nebesích.
V lidském světě existují tři stupně: stupeň těla,
duše a ducha.
Tělo je fyzický neboli živočišný stupeň člověka.
Pokud jde o tělo, je člověk částí živočišné říše. Těla lidí stejně jako těla
živočichů se skládají ze stejných prvků, které drží pohromadě podle zákona o
přitažlivosti.
Stejně jako živočich je člověk vybaven smysly,
pociťuje horko, zimu, hlad, žízeň, ap.; na rozdíl od zvířete má člověk
racionální duši, lidskou inteligenci.
Tato inteligence člověka je prostředníkem mezi
jeho tělem a jeho duchem.
Když člověk umožní duchu aby prostřednictvím jeho
duše osvítil jeho chápání, potom obsáhne celé stvoření; neboť člověk, jsa
vyvrcholením všeho, co předcházelo, a tedy nadřazen všem dřívějším evolucím,
obsahuje v sobě veškerý nižší svět. Zářivá inteligence člověka, ozářená duchem
prostřednictvím působení jeho duše, činí z něho korunu stvoření.
Na druhé straně však, jestliže člověk neotevře
mysl a srdce požehnání ducha, ale obrátí svou duši k hmotným věcem, k tělesné
stránce své bytosti, potom padá ze svého vyvýšeného místa a je méně cenný než
obyvatelé nižší živočišné říše. V takovém případě
je úděl člověka smutný. Neboť jestliže spirituální schopnosti duše otevřené
dechu božského ducha nejsou nikdy používány, slábnou, zakrňují, až nakonec
nejsou schopné ničeho. A jestliže jsou zaměstnávány jen hmotařské schopnosti
duše, strašně, nesmírně zesílí - nešťastný svedený člověk se stává divočejším,
nespravedlivějším, ničemnějším, krutějším, lstivějším než sama zvířata.
Jestliže jsou posilovány ctižádosti a touhy v nižších sférách jeho duše, stává
se čím dál brutálnějším, až jeho celá bytost v ničem nevyniká nad šelmy, jež
hynou. Takoví lidé plánují zlé skutky chtějí zraňovat a ničit. úplně jim chybí
duch božského soucitu neboť nebeské vlastnosti duše byly ovládnuty hmotnými
zájmy. Jestliže naopak spirituální stránka duše byla posílena tak, že udrží v
područí hmotnou stránku, pak se člověk přiblíží božskému; jeho lidskost je
osvícena natolik, že se v ní projevují ctnosti nebeského shromáždění; vyzařuje
milosrdenství Boží, podporuje duchovní pokrok lidstva, neboť se stává lampou,
jež lidstvu osvětluje jeho cestu.
Chápejte, jak duše je prostředníkem mezi tělem a
duchem. Podobně je strom prostředníkem mezi semenem a plodem. Když se na stromě
objeví plod a když uzraje, víme, že strom je dokonalý; kdyby strom nenesl plod,
byl by to pouhý bezcenný výrůstek, který nemá žádný význam.
Má-li v sobě duše duchovní život, přináší dobré
plody a stává se božským stromem. Přál bych si, abyste se pokusili pochopit
tento příklad. Doufám že nevyslovitelná Boží dobrota natolik posílí nebeskou
stránku vaší duše, která ji spojuje s duchem, že navěky převládne nad hmotnou
stránkou, a tak dokonale ovládne smysly, že vaše duše se přiblíží dokonalosti
Božího království. Nechť vaše obličeje věrně obrácené k Božímu světlu jsou tak
osvíceny, že všechny vaše myšlenky, slova a činy budou vyzařovat duchovní
světlo vládnoucí ve vašich duších, takže i na shromážděních světa bude patrná
dokonalost vašeho života.
Někteří lidé se v životě zabývají výhradně věcmi
tohoto světa; jejich mysl je omezena vnějším chováním a tradičními zájmy, takže
jsou slepí ke všem ostatním oblastem života, k duchovnímu významu všech věcí.
Myslí na pozemskou slávu i na růst majetku a sní o tom. Rozkoše smyslů a
pohodlné prostředí omezují jejich obzor, veškerá jejich ctižádost se
soustřeďuje na okolnosti a podmínky světského úspěchu. Neomezují svoje nižší
sklony, jedí, pijí a spí. Podobně jako zvíře nezabývají se jedinou myšlenkou
vyjma svého tělesného blaha. Je pravda, že tyto nezbytnosti musí být
uspokojeny. Život je břemeno, které musíme nést, pokud jsme na zemi, ale neměli
bychom připustit, aby starost o nižší věci života úplně ovládla všechny
myšlenky a touhy lidské bytosti. Ctižádost našeho srdce by měla směřovat k
zářnějšímu cíli, duševní činnost by se měla povznést na vyšší stupen. Lidé by
měli chovat v duši vizi nebeské dokonalosti a připravovat tak místo pro
nevyčerpatelnou štědrost božského ducha.
Nechť se vaše ctižádost zaměří na zbudování
nebeské civilizace na zemi! Vyprošuji pro vás nejvyšší požehnání, abyste byli
tak naplněni silou nebeského ducha, že se stanete zdrojem života pro tento
svět.
Na tomto světě nás ovlivňují dva pocity: Radost a
bolest.
Radost nám propůjčuje křídla! V čase radosti je
naše síla vitálnější, náš intelekt pronikavější, naše chápání méně mlhavé. Zdá
se, že se v té době lépe vyrovnáváme se světem a snáze nalézáme ty oblasti, kde
se můžeme uplatnit. Ale postihne-li nás zármutek, zeslábneme, naše chápavost je
omezenější a naše inteligence otupělá. Současné životní dění jako by se nám
vymykalo, naše duchovní oči nejsou schopny proniknout k svatým tajemstvím a
dokonce se začneme podobat mrtvým tvorům.
Žádná lidská bytost se těmto dvěma vlivům nemůže
vymknout, ale veškerý existující zármutek a trápení pocházejí ze světa hmoty -
duchovní svět poskytuje jedině radost! Trpíme-li, je to následkem hmotných
okolností, a všechny zkoušky a obtíže pocházejí z tohoto světa iluzí.
Například obchodník může přijít o svůj obchod a
následuje deprese. Dělníka propustí a on se octne tváří v tvář hrozbě hladu.
Farmář má špatnou sklizeň a jeho mysl je plná úzkosti ... Všechny tyto příklady
vám mají ukázat, že zkoušky, kterým jsme vystavováni na každém kroku, veškerý
žal, bolest, hanba a zármutek, pocházejí ze světa hmoty; zatímco duchovní říše
nikdy nepůsobí smutek. Člověk žijící svými myšlenkami v této říši zná stálou
radost. Pohromy, které jsou znakem všeho tělesného, nemíjí ani jeho, ale
dotýkají se ho jen na povrchu života, hloubky jsou klidné a jasné.
Dnes je lidstvo stíháno pohromami, žalem a
zármutkem kterým neunikne nikdo; svět je mokrý od slz; ale díky Bohu, lék je na
dosah odvraťme svá srdce od světa hmoty a žijme v duchovním světě! Jedině ten
nám může poskytnout svobodu! Jestliže nás tísní obtíže ze všech stran, stačí se
obrátit k Bohu a Jeho velkou milostí nám bude pomoženo.
Postihne-li nás zármutek a protivenství, obraťme
svou tvář ke Království a zahrne nás proud nebeské útěchy.
Jsou-li naše myšlenky plné hořkosti tohoto světa,
obraťme oči k slad-kosti Božího slitování a On nám sešle nebeský klid! Jsme-li
uvězněni ve světě hmoty, může se náš duch povznést k nebesům a budeme skutečně
svobodni!
Spějí-li naše dny ke konci, mysleme na věčné
světy a budeme plni radosti!
Vidíte všude kolem sebe důkazy omezenosti
materiální oblasti, jak nelze nalézt radost, povzbuzení, mír ani útěchu v pomíjivých
věcech tohoto světa. Není tedy bláhové, odmítá-li člověk hledat tyto poklady
tam, kde se dají nalézt? Dveře duchovní říše jsou otevřeny všem a mimo ni
panuje naprostá temnota.
Bud' Bohu chvála, že vy v tomto shromáždění jste
si toho vědomi, neboť ve všech životních zármutcích můžete dosáhnout nejvyšší
útěchy. Jestliže vás úzkost způsobená hmotou obklopuje temným mračnem, duchovní
záře osvětluje vaši cestu. Vpravdě se těm, jejichž mysl je ozářena duchem
Nejvyššího, dostává výsostné útěchy. Já sám jsem byl ve vězení čtyřicet let -
jediný z těch roků by nebylo bývalo možné vydržet - nikdo nepřežil v tomto
uvěznění déle než rok! Ale díky Bohu jsem byl po celých těch čtyřicet let
navýsost šťasten! Den co den mi při probuzení bylo, jako bych slyšel dobré zprávy,
a každý večer mne provázela nekonečná radost. Duchovnost mi byla posilou a mou
největší radostí bylo obracet se k Bohu. Myslíte, že kdyby tomu tak nebylo, byl
bych mohl přežít těch čtyřicet let ve vězení?
Tak je duchovnost největší z Božích darů a „Život
věčný" znamená „obrácení k Bohu". Kéž vy všichni i každý z vás
jednotlivě získáváte denně na duchovnosti, kéž jste posilováni ve všem dobrém,
kéž vám božská útěcha pomáhá víc a víc, kéž vám Svatý duch Boha dopomůže ke
svobodě, a kéž moc nebeské Říše žije a pracuje mezi vámi.
'Abdul-Baháova moudrost
Kdosi žádá vysvětlení pojmů duše, mysl a duch.
Terminologie starých a moderních filozofů se rozchází. Podle velkých starých
filozofů vyjadřovala slova duše, mysl a duch základní principy života; podstatě
se dávala různá jména a tyto tři termíny označovaly odlišné funkce nejvyšší
skutečnosti, nebo působení jediné základní podstaty; například když se staří
filozofové zabývali oblastí pocitů, nazývali to duší; když chtěli vyjádřit
sílu, která odkrývá skutečnost jevů, nazývali to mysl, a když diskutovali o
vědomí prostupujícím stvořený svět, dali mu název duch.
Člověk vidí, slyší nebo mluví - zrak, sluch a řeč
jsou přitom rozličné funkce téže síly nebo skutečnosti, která jej oživuje; oko
je ústrojím zraku, ucho sluchu a jazyk řeči. Jediná neviditelná základní
podstata má různá jména, ale toto je v zkratce synopse staré filozofie.
My v těchto pojmech rozlišujeme. Mluvíme-li o
duši, máme na mysli sílu motivující fyzické tělo, které naprosto podléhá její
kontrole a jejím příkazům. Jestliže se duše identifikuje s hmotným světem,
zůstává temná, protože ve světě přírody existuje zkáza, agrese, boj o přežití,
chamtivost, tmářství, nejrůznější přečiny a neřesti; ale jestliže začne
vstřebávat požehnání ze světa mysli, její temnota se změní ve světlo, její
tyranie ve spravedlnost, její nevědomost v moudrost, její útočnost v milující
laskavost, až dospěje k vrcholu. Pak už nezůstane žádný boj o přežití. Člověk
se osvobodí od egoismu. Osvobodí se od hmotného světa; stane se zosobněním
spravedlnosti a ctnosti, protože posvěcená duše se snaží osvítit lidstvo a je
mu ke cti, přináší život dětem člověka a zve všechny národy, aby se snažily
docílit stavu dokonalé jednoty. Proto takovou duši můžeme nazvat „svatá".
Člověku je však ještě dána schopnost rozvinout
své vidění o tajemstvích existence. Dává mu moc zkoumat podstatu každého
předmětu. Vede člověka výš a výš k zářivému stavu božské vznešenosti a
osvobozuje ho od všech pout jeho samého, umožňujíc mu tak vystoupit k čistému
nebi svatosti. To je síla mysli, protože duše sama o sobě není schopna odhalit
tajemství fenoménů. Ale mysl to dokáže a z toho důvodu je to síla duši
nadřazená.
Existuje ještě další síla, jež se odlišuje od
síly duše a mysli. Tato třetí síla je duch, který je vyzařováním božského
Tvůrce; je to záře slunce skutečnosti, vyzařování nebeského světa, duch víry,
duch Jeho Svatosti, o kterém mluví Kristus, když říká: „Ti, kteří jsou zrozeni
z těla, jsou tělo, ti, kteří jsou zrozeni z ducha, jsou duch." Duch je
osa, kolem níž se otáčí celý věčný život. Je to cesta k věčné slávě a příčina
povznesení lidstva.
Na jiném místě Jeho Svatost Kristus říká:
„Kdokoli nemá podíl na duchu, je mrtev. Nechť mrtví pohřbívají své mrtvé."
To znamená, že ačkoliv duše lidstva jsou živé, přece jim hrozí smrt, jakmile
jsou zbaveny kontaktu s duchem. Na jiném místě Kristus říká: „Musíte být křtěni
duchem." Tento duch víry je plamen skutečnosti, život lidstva a příčina
věčného osvícení. Povzbuzuje člověka, aby se snažil dosáhnout ctnosti a
dokonalosti božského světa. Chovám naději, že každý z vás si může uvědomit
tento plamen.
Úplná nehybnost v přírodě neexistuje. Všechny
věci se bud' rozvíjejí nebo upadají. Všechno se pohybuje kupředu nebo nazad,
nic není bez pohybu. Od svého narození se člověk fyzicky vyvíjí, až dosáhne
zralosti, a jakmile dosáhne vrcholu života, začíná chátrat, síla a schopnosti
jeho těla se zmenšují, až postupně dospěje k hodině své smrti. Stejně tak se
rostlina vyvíjí od semene k zralosti, pak jí ubývá životnost, až uvadá a zajde.
Pták stoupá do určité výšky, a když dosáhne určitého nejvyššího bodu na své
dráze, začne sestupovat k zemi.
Z toho jasně vyplývá, že pohyb je podstatou
veškeré existence. Všechno hmotné se vyvíjí po určitou mez potom začíná upadat.
To je zákon, který ovládá celý hmotný svět.
Ted' začněme uvažovat o duši. Viděli jsme, že
pohyb je podstatou existence - nic, co je živé, není bez pohybu. Všechno
stvořené, ať už v říši nerostné, rostlinné či živočišné je nuceno podřídit se
zákonu pohybu; musí se bud' vyvíjet nebo upadat. Ale lidská duše nezná úpadek.
Její jediný pohyb směřuje k dokonalosti. Pohyb duše se skládá jen z růstu a
pokroku.
Božská dokonalost je nekonečná, proto pokrok duše
je také nekonečný. Od samého narození lidské bytosti se duše vyvíjí, intelekt
roste a poznání se prohlubuje. Když tělo umírá, duše žije dál. Stvoření fyzické
bytosti na rozličných stupních mají své hranice.
Ve všech náboženstvích existuje víra, že duše
přežívá smrt těla. K nebi jsou vysílány přímluvy za milované mrtvé, zní mnoho
modliteb za jejich prospívání a za odpuštění jejich hříchů. To vše by nemělo
smysl, kdyby duše zahynula spolu s tělem.
A také, kdyby se duše nemohla vyvíjet k
dokonalosti poté, co byla zbavena těla, jaký smysl by měly ty modlitby lásky a
oddanosti?
Čteme ve svatých spisech, že „všechny dobré činy
jsou znovu nalezeny" Kdyby však
duše nepřežívala, ani to by nedávalo smysl. Sama skutečnost, že náš duchovní
instinkt, který jsme jistě nedostali nadarmo, nás nabádá, abychom se modlili za
blaho těch našich milovaných, kteří odešli z tohoto hmotného světa: není
svědectvím pokračování jejich existence?
Ve světě ducha neexistuje pohyb zpět. Svět
smrtelnosti je svět rozporů a protikladů. Pohyb je bezpodmínečně nutný, a tak
všechno musí bud' pokračovat nebo ustupovat. V oblasti ducha není ústup možný,
veškerý pohyb spěje k dokonalému stavu. „Pokrok" je výrazem ducha ve světě
hmoty. Inteligence člověka, jeho schopnost uvažovat, jeho vědomosti, jeho
výkony ve vědě, to všechno jako projev ducha je součástí nevyhnutelného zákona
duchovního pokroku a je tedy nutně nesmrtelné.
Vkládám do vás naději, že budete dělat pokroky ve
světě ducha stejně jako ve světě hmoty. Ze se vaše inteligence bude vyvíjet,
vaše znalosti zvětšovat, vaše chápání prohlubovat.
Musíte se stále snažit jít kupředu, nikdy se
nezastavovat. Vyhýbat se stagnaci, tomu prvnímu kroku k ústupu, k rozkladu.
Celý hmotný svět je smrtelný. Hmotná těla jsou
složena z atomů; když se tyto atomy začnou jeden od druhého odlučovat, začíná
rozklad, přichází to, co nazýváme smrtí. Toto složení atomů tvoří tělo neboli
smrtelnou složku každého stvoření, je dočasné. Když zmizí síla přitažlivosti,
jež drží tyto atomy pohromadě, tělo jako takové přestává existovat.
S duší je tomu jinak. Duše není kombinací prvků,
není složena z mnoha atomů, je z jedné nedělitelné substance, a proto věčná.
Existuje bezvýhradně mimo řád fyzického stvoření; je nesmrtelná.
t.j. - všechny dobré činy nesou v sobě svou
odměnu.
Vědecká filozofie dokázala, že jednoduchý prvek
(„jednoduchý" tu znamená „nesložený") je nezničitelný, věčný. Jelikož
se duše neskládá z jednotlivých prvků, je také ve své povaze jednoduchý prvek,
a proto nemůže přestat existovat.
Právě proto, že duše má tuto jedinou nedělitelnou
podstatu, nepodléhá ani rozkladu, ani nemůže být zničena a tudíž neexistuje
důvod, aby dospěla k nějakému konci. Všechny živé věci nějak dávají najevo svou
existenci a je logické ) že tato znamení by nemohla sama o sobě existovat,
kdyby neexistovalo to, co vyjadřují nebo o čem podávají svědectví. Jsme
neustále obklopeni rozmanitými důkazy existence ducha.
Stopy ducha Ježíše Krista, vliv jeho božského
učení, jsou dnes s námi a trvají navěky.
Lze se shodnout na tom, že neexistující věc
nemůže vydávat znamení. Aby mohl psát, musí člověk existovat - neexistující
člověk nemůže psát. Samo psaní je znamením pisatelovy duše a inteligence. Písma
Svatá (vždy s týmž učením) dokazují kontinuitu ducha.
Posuďte záměr stvoření: bylo by možné, že všechno
je vytvořeno, aby se vyvíjelo a rozvíjelo po celé věky za tím jediným malým
cílem - pro několik let lidského života na zemi? Je myslitelné, že to by měl
být konečný cíl existence?
Nerost se vyvíjí, pokud není vstřebán do života
rostliny, rostlina se vyvíjí, až nakonec ztratí život v životě živočicha; zvíře
zase tím, že tvoří část potravy člověka, je vstřebáváno do lidského života.
A tak vidíme, že člověk je suma veškerého
stvoření, nadřazen všem stvořeným bytostem, cíl, k němuž dospěly nekonečné věky
života.
V nejlepším případě stráví člověk na tomto světě devadesát
let - opravdu krátký čas!
Přestane člověk existovat, když opustí tělo?
Dospěje-li jeho život nadobro ke konci, pak všechen předešlý vývoj byl
bezcenný, všechno bylo nadarmo. Je možné si představit, že stvoření nemá větší
cíl než tento? Duše je věčná, nesmrtelná.
Materialisté říkají: „Kde je duše? Co je to?
Nemůžeme ji vidět, ani se jí nemůžeme dotknout."
Takto jim musíme odpovídat: - Ať se vyvine nerost
sebevíc, nemůže chápat rostlinný svět. Ale nedostatek pochopení nedokazuje
neexistenci rostliny.
Ať se rostlina vyvine k sebevyššímu stupni, není
schopna pochopit živočišný svět; tato nevědomost však není důkazem, že zvířata
neexistují.
Zvíře, byť sebevyvinutější, si nedovede
představit inteligenci člověka, ani si nemůže uvědomit ustrojení jeho duše.
Zase to však nedokazuje, že člověk nemá intelekt nebo že nemá duši. Dokazuje to
pouze, že jedna forma existence nemůže pochopit formu jí nadřazenou.
Květina si možná neuvědomuje bytost jako je
člověk, ale fakt její nevědomosti nebrání existenci lidstva.
Stejným způsobem, když materialisté nevěří na
existenci duše, jejich nevíra ještě nedokazuje, že neexistuje taková oblast,
jako je svět ducha. Sám fakt, že existuje lidská inteligence, dokazuje
nesmrtelnost člověka; navíc je tma důkazem přítomnosti světla, protože bez
světla by nebylo stínu. Chudoba dokazuje existenci bohatství, protože jak
bychom bez bohatství mohli měřit chudobu? Nevědomost dokazuje, že existují
vědomosti, protože jak by bez nich mohla existovat nevědomost?
Proto představa smrtelnosti předpokládá existenci
nesmrtelnosti - protože kdyby nebylo věčného života, neexistoval by způsob, jak
měřit život na této zemi.
Kdyby duch nebyl nesmrtelný, jak by mohli ti,
kteří byli Projevy Boha, podstoupit tak hrozné zkoušky? Proč podstoupil Ježíš
Kristus tak strašnou smrt na kříži? Proč Mohamed snášel pronásledování?
Proč Báb podstoupil nejvyšší oběť a proč strávil
Báhá'u'lláh léta svého života ve vězení?
Proč by mělo existovat všechno to utrpení, kdyby
nemělo být důkazem věčného života ducha? Kristus trpěl a přijal všechny zkoušky
z příčin nesmrtelnosti svého ducha. Když člověk přemýšlí, pochopí duchovní
význam zákona pokroku; jak se všechno pohybuje od nižšího k vyššímu.
Jen když o těch věcech uvažuje člověk bez
inteligence, může si před-stavovat, že velký záměr stvoření by měl najednou
přestat ve svém vývoji, že evoluce by měla mít tak nepřiměřený konec!
Materialisté,
kteří takto uvažují a tvrdí, že nejsme schopni vidět svět ducha nebo vnímat
Boží požehnání, se vpravdě podobají zvířatům, která nejsou obdařena chápáním;
majíce oči nevidí, majíce uši neslyší. Tento nedostatek zraku a sluchu však
dokazuje jen a jen jejich podřadnost; o nich čteme v Koránu: Jsou lidé, kteří
jsou k duchu slepí a hluší." Neužívají velkého daru Božího, pochopení,
jehož pomocí by mohli vidět očima ducha, slyšet duchovním sluchem a také chápat
božsky osvíceným srdcem.
Neschopnost materialistického ducha pochopit ideu
věčného života, není důkazem, že takový život neexistuje.
Chápání toho druhého života závisí na našem
duchovním zrození. Modlím se za vás, aby vaše duchovní schopnosti a touhy denně
vzrůstaly a abyste nikdy nedovolili svým hmotným smyslům zastřít váš zrak před
slávou nebeského osvícení.
V člověku je dvojí přirozenost; duchovní neboli
vyšší a hmotná neboli nižší. Jednou se blíží Bohu, druhou žije výhradně pro
tento svět. V člověku nalézáme znaky obojí přirozenosti. Ve svém materiálním
založení dává průchod nepravdě, krutosti a nespravedlnosti; ty všechny jsou
výsledkem jeho nižší přirozenosti. Vlastnosti jeho božské přirozenosti se
projevují v lásce, soucitu, laskavosti, pravdě a spravedlnosti, tedy
vlastnostmi, které jsou všechny výrazem jeho vyšší přirozenosti. Každý dobrý
návyk, každá ušlechtilá vlastnost náleží k duchovním přirozenosti člověka,
zatímco všechny nedokonalosti a hříšné činy se rodí z jeho přirozenosti
materiální. Jestliže u člověka převládne božská povaha nad lidskou, máme
světce.
style="">Člověk má moc působit jak dobro, tak zlo;
jestliže u něho převládne moc konat dobro a on potlačí svůj sklon ke zlému, pak
takového člověka právem můžeme nazvat svatým. Ale jestliže naopak odvrhuje Boží
věci, a připustí, aby nad ním získaly nadvládu zlé vášně, pak není lepší než
pouhé zvíře.
Světci
jsou lidé, kteří se osvobodili od světa hmoty a přemohli hřích. Žijí ve světě,
ale ne z něho, jejich myšlenky dlí neustále ve světě ducha. Tráví své životy ve
svatosti a jejich činy se vyznačují láskou, spravedlností a bohabojností. Jsou
osvíceni z nebes; jsou to jasné zářící lampy na temných místech země. Jsou to
světci Boží. Apoštolové, kteří byli žáky Ježíše Krista se podobali všem
ostatním lidem; jako jejich bližní je přitahovaly věci tohoto světa a každý z
nich měl na mysli jenom svůj vlastní prospěch. 0 spravedlnosti toho věděli
málo, ani se v jejich středu nevyskytovaly božské dokonalosti. Ale když začali
následovat Krista a věřit v něho, jejich nevědomost ustoupila pochopení,
krutost se proměnila v spravedlnost, faleš v pravdu, trna v světlo. Byli oddáni
světu a stali se z nich lidé oddaní božskému duchu. Byli dětmi temnoty, stali
se syny Božími, stali se světci. Snažte se proto následovat je na jejich cestě,
zanechat za sebou veškeré světské věci a usilujte, abyste získali duchovní
království.
Modlete se k Bohu, aby vás posílil v božské
ctnosti, abyste byli ve světě jako andělé a pochodně světla, tak abyste mohli
odhalovat tajemství Království těm, kteří mají vnímavá srdce.
Bůh poslal své proroky do světa, aby učinili
člověka schopným odrážet světlo, tak aby se stal zdrojem toho, jak vést
ostatní. Svaté knihy, Bible, Korán a ostatní svaté spisy byly dány Bohem jako
průvodci na cestě božské ctnosti, lásky, spravedlnosti a míru.
Proto vám pravím, abyste se vynasnažili
následovat rady těchto požehnaných Knih a uspořádat svůj život tak, abyste
následujíce jejich příkladu, sami se stali svatými Nejvyššího!
Bůh ve Své štědrosti nám tu dal předobraz,
poskytl nám jisté důkazy rozdílu, který trvá mezi tělem, duší a duchem.
Vidíme, že chlad, horko, utrpení ap. se týkají
pouze těla, nedotýkají se ducha.
Jak často vidíme člověka chudého, nemocného,
bídně oblečeného, nemajícího prostředky k obživě, ale duševně silného. Ať trpí
jeho tělo sebevíc, jeho duch je volný a zdravý. A naopak, jak často vidíme
boháče) fyzicky silného a zdravého, ale na duši k smrti nemocného.
Vidoucí mysli je zcela jasné, že duch člověka je
něco zcela jiného než jeho fyzické tělo. Duch se nemění, je nezničitelný.
Pokrok a vývoj duše, radost a zármutek duše jsou nezávislé na fyzickém těle
člověka.
Způsobí-li nám přítel radost nebo bolest, jestliže
se láska ukáže být pravdivá nebo falešná, je zasažena naše duše. Když jsou naši
milovaní od nás vzdáleni - je to duše, která se trápí, a smutek a starosti duše
mohou mít vliv na tělo.
Stejně tak, je-li duch sycen svatými ctnostmi,
tělo je v radostném stavu; upadne-li duše do hříchu, tělo se trápí.
Nalezneme-li pravdu, stálost, věrnost a lásku,
jsme šťastni, setkáme-li se však se lží, nevěrností a lstivostí, jsme
nešťastni.
To vše jsou věci vztahující se k duši, nejsou to
tělesné nemoci. Je tedy zřejmé, že duše stejně jako tělo má svoji vlastní
individualitu. Když ale tělo prodělává změny, duch nemusí být dotčen.
Rozbijete-li sklenici, na kterou svítí slunce, rozbije se sklo, ale slunce
stále svítí. Zničí-li někdo klec, v které je pták, ptáku se nic nestane.
Rozbije-li se lampa, plamen může stále jasně hořet.
Totéž platí o duchu člověka. Ačkoliv smrt zničí
tělo, nemá moc nad duchem - ten je věčný, věčně trvající, nezná zrození ani
smrt.
Pokud jde o duši člověka po smrti, zůstává na
stupni čistoty, k němuž se vyvinula během života ve fyzickém těle, a když se
osvobodí od těla, zůstává ponořena do oceánu Boží milosti.
Od chvíle, kdy duše opustí tělo a dospěje do
nebeského světa, je její vývoj duchovní a tento vývoj znamená: Přibližovaní k
Bohu.
V oblasti fyzického stvoření vývoj postupuje od
jednoho stupně dokonalosti k druhému. Nerost se svou nerostnou dokonalostí
přechází do rostlinstva; rostlina se svou dokonalostí přechází do živočišného
světa, a tak dále až k lidstvu. Tento svět je plný zdánlivých protikladů. V
každé z těchto říší (nerostné, rostlinné a živočišné) existuje život na své
úrovni. 1 když ve srovnání s životem člověka zdá se země mrtvá, přesto také
žije a má svůj vlastní život. V tomto světě věci žijí a umírají a žijí nanovo v
jiných formách života, ale ve světě ducha je tomu zcela jinak.
Duše se nevyvíjí podle určitého zákona od stupni
ke stupni - vyvíjí se jen blíž směrem k Bohu, z Boží milosti a velkomyslnosti.
Snažte se z celého srdce být ochotnými nástroji
Boží štědrosti. Neboť vám pravím, že vás vyvolil, abyste byli Jeho poslové
lásky na celém světě, abyste byli jeho nositeli duchovních darů člověku, abyste
byli nástrojem šíření jednoty a svornosti na zemi. Děkujte Bohu z celého srdce,
že vám byla dána taková výsada.
Neboť ani život zasvěcený chvále není dost
dlouhý, abychom poděkovali Bohu za takovou přízeň.
Pozvedněte svá srdce nad přítomnost a pohledem
víry se zahleďte do budoucnosti! Dnes je sémě zaseto, zrno padá na zem, ale
vězte, že přijde den, kdy vyroste jako nádherný strom a jeho větve budou
obtěžkány plody. Radujte se a buďte šťastní, že ten den už nastává, snažte se
uvědomit si jeho moc, neboť ta je vskutku úžasná! Bůh vás korunoval Svou poctou
a vložil do vašich srdcí zářivou hvězdu; její světlo vpravdě ozáří celý svět.
Podle božské filozofie existují ve světě hmotných
jevů dva důležité univerzální stavy; jeden se týká života, druhý smrti; jeden
se vztahuje k existenci, druhý k neexistenci; jeden se projevuje skladbou,
druhý rozkladem. Někteří definují existenci jako projev skutečnosti bytí a
ne-existenci jako ne-bytí, neboť si představují, že smrt je naprosté zničení.
To je mylný názor, protože naprosté zničení je nemožné. Přinejlepším se dá
říci, že skladba organismu vždy podléhá rozkladu a rozpadu; to znamená, že
existence předpokládá seskupení hmotných částic ve formě těla a neexistence je
prostě rozpad tohoto seskupení. To je zákon stvoření v jeho nespočetných
formách a nekonečných obměnách, jimiž se projevuje. Jisté prvky se spojily ve
formu složitého tvora, člověka. Toto složité spojení částic do tvaru lidského
těla je proto podrobeno rozpadu, který nazýváme smrtí, ale po tomto rozpadu
částice samy zůstávají nezměněny. Proto je úplné zničení nemožností a existence
se nikdy nemůže stát ne-existencí. Bylo by to totéž jako tvrdit, že světlo se
může stát tmou, což je prokazatelně nepravdivé a nemožné. Stejně jako bytí se
nemůže stát ne-bytím, neexistuje pro člověka smrt; ne, člověk je spíše věčně
trvající a věčně žijící. Racionální důkaz toho je skutečnost, že atomy hmotných
částic jsou přenosné z jedné formy existence na druhou, z jednoho stupně a
odrůdy do jiné, nižší či vyšší. Například atom půdy nebo prachu může projít
všemi říšemi od neros-tu k člověku tím, že se postupně přivtělí do organismů v
těchto říších. V určité době může vstoupit do útvaru nerostu nebo skály; potom
je vstřebán do říše rostlinstva a stane se součástí kmene a vláken stromu; a
nato je vstřebán zvířetem a v dalším období se může nalézat v těle člověka. Po
dobu tohoto přecházení z jedné říše jevového bytí do druhé zachovává si svou
existenci atomu a není nikdy zničen nebo odsouzen k neexistenci.
Neexistence je proto výraz odpovídající změně
formy, ale tato přeměna nemůže být nikdy po právu považována za zničení, neboť
skladebné prvky jsou stále přítomné a existují, jak jsme se přesvědčili u cesty
atomu, který prochází jednotlivými říšemi nedotčený; proto není smrti. Život
trvá věčně. Když atom vstoupil do organismu stromu, odumřel takříkajíc pro
nerostnou říši, a když byl vstřebán živočichem, odumřel pro říši rostlinnou, a
tak dále, až do svého přechodu nebo přeměna v říši člověka; po dobu svých
přechodů byl podroben proměnám, nikoli zničení. Proto se dá smrt označit za
změnu nebo přechod z jednoho stupně bytí do druhého. V nerostné říši se vyskytoval
duch existence; ve světě rostlin a organismů se znovu objevil jako duch
vegetativní; pak dosáhl ducha živočišného a nakonec se povznesl k duchu
lidskému. To jsou však stupně a proměny, nikoli zničení; je to zároveň
racionální důkaz, že člověk je věčný; věčně živý. Proto je smrt pouze relativní
termín označující změnu. Řekneme například, že toto světlo, které se objevilo v
jiné žárovce, zemřelo v jedné a žije v druhé. To není ve skutečnosti smrt.
Dokonalosti nerostu přecházejí do rostliny a odtud do zvířete, při proměně
nahoru dobrá vlastnost vždycky dosahuje vyššího nebo nejvyššího stupně. V^každé
říši nacházíme tytéž dobré vlastnosti, které se jen projevují plněji a
dokazují, že skutečnost byla jen posunuta z nižšího k vyššímu stupni bytí, do
jiné jeho říše. Proto je neexistence pouze relativní a úplná neexistence
nepředstavitelná. Tato růže v mé ruce se rozloží a její symetrie vezme za své,
ale částice, z nichž se skládala, zůstanou beze změny; nic se nedotkne jejich
základní celistvosti. Nemohou se stát neexistujícími; přecházejí prostě z
jednoho stavu do druhého.
Díky své nevědomosti člověk se bojí smrti; ale
smrt, které se obává, je pouze pomyslná a naprosto nereálná; existuje jen v
lidské fantazii.
Milost Boží nadala a oživila lidskou existenci životem
a bytím. Pro existenci nepřicházejí v úvahu žádné přeměny; existence zůstává
existencí. Nemůže být nikdy přeměněna na neexistenci. Je to stupňování; stupeň
pod vyšším stupněm je považován za neexistenci. Ten prach pod našima nohama je
ve srovnání s naší bytostí neexistující. Když se lidské tělo rozpadá v prach,
můžeme říci, že přestalo existovat; tento prach je ve srovnání s živými
lidskými formami neexistující, ale ve své vlastní sféře existuje, má svoji
nerostnou existenci. Proto jc spolehlivě
prokázané, že absolutní neexistence je nemožná, je pouze relativní.
Záměr je tento: - to, co Bůh udělil člověku
navždy nepodléhá zkáze. V té míře, v jaké On nadal svět jevů bytím, je nemožné
pro tento svět stát se ne-bytím, neboť je samou genezí Boha; tkví v samotné
oblasti stvoření; je to stvořený, nikoli subjektivní svět a požehnání naň
sestupující je nekonečné a stálé. Proto člověk, nejvyšší tvor ve světě jevu, je
obdařen tímto trvalým požehnáním, udělovaným Boží štědrostí bez ustání. Paprsky
slunce jsou například nepřetržité, slunce vydává teplo bez ustání; je
nemyslitelné, že by ustalo. Stejně tak sestupuje požehnání Boží na lidský svět,
setrvale, bez ustání, navždy. Řekneme-li, že dar existence byl odňat nebo je
nejistý, rovná se to prohlášení, že sluneční záření může existovat s
přestávkami. Je to možné? Proto je vyzařování existence vždy přítomné a
neustávající.
Koncepce zničení je faktor lidské degradace,
příčina lidského ponížení a pokoření, zdroj lidských obav a zármutku.
Spolupůsobila při rozmělnění a oslabení lidského myšlení, zatímco představa
setrvalosti existence pozvedla člověka k ideálu vznešenosti dala základ k
lidskému pokroku a podněcovala rozvoj nebeských ctností; proto přísluší člověku
opustit myšlenky na neexistenci a smrt, které jsou naprosto imaginární, a vidět
se jako bytost z Božího záměru stvoření věčně trvající, věčně živou. Musí se
zbavit myšlenek degradujících lidskou duši, aby den po dni a hodinu po hodině
mohl postupovat nahoru a výš k duchovnímu vnímání kontinuity lidské skutečnosti.
Bude-li se obírat myšlenkou ne-existence, stane se zcela neschopným; s
oslabenou vůlí se zmenší jeho touha po sebezdokonalení a přestane si osvojovat
lidské ctnosti.
Proto musíte děkovat Bohu, že vám udělil
požehnání života a existence v říši lidstva. Usilovně se snažte získat ctnosti
odpovídající vašemu stupni a postavení. Buďte ve světě jako světla, která
nemohou být ukryta a která nemají místo na obzoru temnoty. Stoupejte k zenitu
své existence, který se nemůže zatáhnout obavami a předtuchami z neexistence.
Není-li člověk obdařen vnitřní vnímavostí, netuší nic o těchto důležitých
tajemstvích. Přes všechnu svou citlivost a jemnost muže sítnice vnějšího vidění
být překážkou vnitřnímu zraku, který jediný dokáže vnímat. Boží dary, které
jsou zjevné ve všech životních jevech, jsou někdy skryté za překážejícími
závoji psychických a smrtelných náhledů; duchovně oslepují a zneschopňují
člověka, ale když tyto šupiny spadnou a závoje jsou strženy, pak se velká Boží
znamení stanou viditelnými a člověk spatří věčné světlo naplňující svět. Boží
požehnání se projevuje vždycky a sliby nebe jsou provždy přítomné. Milost Boha
nás obklopuje ze všech stran, ale pokud by vědomé oko duše člověka zůstalo ve
tmě a skryto pod závoji, povede ho to k tomu, že bude popírat všestranná
znamení a bude ochuzen o tyto projevy božské štědrosti. Proto musíme usilovat
srdcem i duší o to, aby odpadl závoj zastírající náš vnitřní zrak a my jsme
mohli spatřit zřejmá znamení Boží, poznat Jeho tajemnou milost a pochopit, že
hmotný dostatek ve srovnání s duchovním bohatstvím neznamená nic. Duchovní
požehnání Boží je nejvyšší. Když jsme byli v říši nerostů, ačkoli nadáni
jistými dary a mocí, nedalo se to přirovnat k požehnání v říši lidí. V
mateřském lůně jsme byli příjemci Božích darů a požehnání, ale ty nebyly ještě
ničím ve srovnání s mocí a milostí, jichž se nám dostalo po narození do
lidského světa. Stejně tak, zrodíme-li se z lůna fyzického a jevového prostředí
do svobody a vznešenosti života a duchovního vidění, bude nám tento smrtelný
život a jeho požehnání připadat ve srovnání s tím jako bezcenný. V duchovním
světě jsou božská obdaření nekonečná, protože v její říši neexistuje ani
odloučení ani rozpad charakteristický pro svět hmotné existence. Duchovní
existence je absolutní nesmrtelnost, úplnost a neměnné bytí. Proto musíme
děkovat Bohu, že pro nás stvořil jak hmotná požehnání, tak duchovní obdaření.
Dal nám hmotné dary a duchovní milost, vnější zrak, abychom viděli světlo
slunce, a vnitřní zření, abychom vnímali slávu Boží. Vytvořil vnější ucho,
abychom se mohli těšit ze zvuku a jeho melodií, a vnitřní sluch, abychom mohli
slyšet hlas našeho Stvořitele. Musíme usilovat veškerou energií svého srdce,
duše a mysli, abychom rozvinuli a projevili schopnosti a ctnosti skryté v
skutečnostech jevového světa, neboť lidskou skutečnost lze přirovnat k semeni.
Zasadíme-li semeno, vyroste z něho mohutný strom. Dobré vlastnosti semena se
projeví v dobrých vlastnostech stromu; vyrostou větve, listy, květy, strom nese
ovoce. Všechny tyto dobré možnosti byly skrytými vlastnostmi semene. Požehnáním
dobré péče se tyto vlastnosti projevily. Podobně milostivý Bůh náš Stvořitel
uložil do lidských podstat jisté dobré skryté vlastnosti a možnosti. Výchovou a
kulturou se projeví v lidské skutečnosti tyto dobré vlastnosti uložené tam
milujícím Bohem, stejně jako vyrůstá strom z pučícího semene.
Největší mocí v oblasti a rozsahu lidské
existence je duch - božský vše pronikající dech, který oživuje všechny věci.
Projevuje se tvorbou říší různých stupňů. V rostlinné říši je to duch
zvětšující, neboli síla růstu, podněcující životní energii a vývoj rostlin,
stromů a organismů botanického světa. Na tomto stupni svého projevu si duch
neuvědomuje sílu, která vyznačuje živočišnou říši. Charakteristickým obohacením
u zvířete je smyslové vnímání; zvíře vidí, slyší, má čich, chuť a hmat, chybí
mu však schopnost zobecnění či vědomé reflexe, které odlišují a charakterizují
lidskou říši. Tento dar, tuto odlišnou lidskou schopnost nemůže zvíře ani
uskutečnit, ani ji nemůže chápat. Nemůže z viditelného usuzovat na neviditelné,
zatímco lidská mysl dosahuje z viditelného a dostupných předpokladů poznání
neznámého a neviditelného. Například Kryštof Kolumbus vyvodil závěry z
informací založených na známých a prokazatelných faktech, jež ho vedly neomylně
přes sirý oceán k neznámému americkému světadílu. Takový výkon přesahuje
hranice živočišné inteligence. Proto je tato schopnost odlišující vlastno-stí
lidské říše a lidského ducha. Zvířecí duch nemůže proniknout do tajemství věcí a
odhalit je. Je v zajetí svých smyslů. Sebeintenzivnější výuka by mu například
neumožnila pochopit fakt, že slunce je stálice a země kolem něho obíhá. Podobně
i lidský duch má svá omezení. Nemůže pochopit jevy v říší přesahující lidské
postavení, neboť je zajatcem zákonů a sil života operujících na vlastní úrovni
a nemůže přesáhnout tyto hranice.
Existuje však jiný duch, který se dá nazvat
božským, na který naráží Ježíš Kristus, když říká, že člověk se musí zrodit z
jeho oživujícího dechu a být pokřtěn jeho živým ohněm. Duše postrádající tohoto
ducha lze počítat k mrtvým, i když vlastní ducha lidského. Jeho Svatost Ježíš
Kristus je prohlašuje za mrtvé, protože nemají podíl na božském duchu. Říká:
„Nechť mrtví pohřbívají své mrtvé." A jinde prohlašuje: „Co je zrozeno z
těla, je tělo; co je zrozeno z ducha, náleží duchu." Tím chce říci, že
duše živé v říši lidstva jsou přesto mrtvé, postrádají-li tohoto
nezaměnitelného ducha božského oživení. Nemají účast na božském životě vyššího
království; neboť duše mající účast na síle božího ducha je v pravém slova
smyslu živá.
Tento oživující duch samovolně vyvěrá ze Slunce
Pravdy, ze skutečnosti božství a není žádným zjevením nebo ojedinělým projevem.
Podobá se paprskům slunce. Paprsky jsou vyzařování slunce. To neznamená, že
slunce se rozdělilo; že jeho část přešla do prostoru. Tato rostlina vedle mne
povstala ze semen. Je tedy projevem a rozvinutím semene. Semeno se rozvinulo do
svého projevu v této rostlině, která je jeho výsledkem. Každý lístek této
rostliny je částí jejího semene. Ale její částí, jak se často tvrdí. Spíše se
dá říci, že individuální jednotky lidstva, pokud se zrodí duchovně, jsou
vyzařováním skutečnosti božství, stejně jako plamen, teplo a světlo slunce jsou vyzařováním slunce, a ne částí jeho
samého. Proto ze skutečnosti božství vyzařuje duch, a jeho vyzařování se stává
viditelným v lidských jednotkách nebo skutečnostech. Tento paprsek a toto teplo
je stálé. Vyzařování neustává. Pokud existuje slunce, bude tu také teplo a
světlo, a v té míře, v jaké je věčnost vlastností božství, je také tato záře
věčná. Čím více se vyvíjí svět lidstva, tím více bude odhaleno z jiskření a
vyzařování božství, stejně jako vyleštěný kámen bude - podoben čistému zrcadlu
- odrážet plněji slávu a nádheru slunce.
Poslání proroků, zjevení Svatých knih a nebeských
učitelů, účel božské filozofie to vše se soustředí na výchovu lidských
jednotlivců, aby se stali čistými a jasnými jako zrcadla a odráželi světlo a
lásku Slunce skutečnosti. Proto doufám, že ať budete na východě či na západě,
budete usilovat srdcem a duší, aby se svět lidstva stával den ze dne
velebnějším se duchovnějším, svatějším; aby se v lidských srdcích plně jako v
zrcadle zjevila nádhera Slunce skutečnosti. To je důstojno lidského světa. To
je pravá evoluce, pravý pokrok lidstva. To je nejvyšší dar. Jinak se člověk
prostým rozvíjením hmotných stránek nezdokonalí. V nejlepším případě mohou být
fyzické aspekty člověka, jeho přírodní a hmotné podmínky ustáleny a zlepšeny,
ale zůstane ochuzen o duchovní a božský úděl. V takovém případě je jako tělo
bez ducha, lampa bez světla, oko bez schopnosti vidění, ucho neslyšící žádný
zvuk, mysl neschopná vnímat, intelekt bez síly rozumu.
Člověk má dvojí schopnost, a proto se může
vyvíjet v dvojím směru. Jedna schopnost je spojena s hmotným světem a díky té
je schopen hmotného pokroku. Druhá schopnost je duchovní, a jestliže se
rozvíjí, je vzbuzena jeho vnitřní potenciální skutečnost. Tyto síly se podobají
páru křídel. Obě křídla se musí vyvinout, protože pouze s jedním se létat nedá.
Hmotný pokrok, bud' chvála Bohu!, se ve světě projevil, ale v stejné míře je
třeba duchovního pokroku. Musíme bez ustání a vytrvale usilovat o duchovní
rozvoj lidské povahy a snažit se s vytrvalou energií přiblížit lidstvo k
ušlechtilosti jeho pravého postavení ve světě, které mu bylo určeno. Tělo
člověka je náhodné; není důležité. Ne-odvratně nastane čas jeho rozpadu. Ale
duch člověka je podstatný a proto věčný. Je to dar Boží. Je to vyzařování
Slunce skutečnosti a proto důležitější než hmotné tělo.
Jestliže ponecháme člověka v přírodním stavu,
stane se nižším živočichem než zvíře a bude čím dál nevědomější a
nedokonalejší. Divoké kmeny Střední Afriky jsou toho důkazem. Ponechány ve svém
přírodním stavu, klesly na nejnižší stupeň barbarství a otupěle tápou ve světě
duševní a morální temnoty. Chceme-li osvítit tento temný úsek lidské existence,
musíme člověka vymanit z jeho beznadějného zajetí v přírodě, vychovat ho a
ukázat mu cestu světla a vědění, dokud se nepozvedne ze stavu své nevědomosti a
nestane se moudrým a vědoucím; už ne divoch toužící po pomstě, ale civilizovaný
laskavý člověk; kdysi zlý a zlomyslný, získává nyní vlastnosti náležející nebi.
Ponecháme-li ho v podmínkách, do nichž se narodil, bez výchovy a výuky, je
jisté, že se stane zkaženějším a lstivějším než zvíře, dokonce až do extrémního
stupně lidožroutství, které je mezi africkými kmeny doloženo. Je proto jasné,
že svět přírody je neúplný a nedokonalý, pokud není probuzen a osvícen světlem
a podněty výchovy. ' V našich dnech existují nové filozofické školy slepě
tvrdící, že svět přírody je dokonalý. Je-li to pravda, proč jsou děti
vychováván/ a vyučovány ve školách, a jaký je účel dlouhodobých přednáškových
cyklů z oboru vědy, umění a literatury na četných kolejích a univerzitách? Co
by se stalo, kdyby lidstvo bylo ponecháno v přírodních podmínkách, bez výuky a
výchovy? Všechny vědecké objevy a vše, čeho se dosáhlo, je plodem vědění a
výchovy. Telegraf, telefon, gramofon, to vše spočívalo jako možnost ve světě
přírody, nikdy by však nebyly pro-nikly do viditelného světa, pokud člověk
pomocí vzdělání nepronikl k zákonům, jimiž se řídí, a neobjevil je. Celý
nádherný vývoj a zázraky, které nazýváme civilizací, by byly zůstaly skryty,
neznámé a takříkajíc neexistující, kdyby byl člověk setrval ve svém přírodním
stavu, zbaven plodů, bohatství a požehnání výchovy a duševní kultury. Základní
rozdíl mezi nevědomcem a poučeným filozofem je ten, že první se nepozvedl nad
svůj přírodní stav, zatímco druhý se podrobil systematickému výcviku a
vzdělávání ve škole a na univerzitách, až se jeho mysl probudila a rozvinula se
k vyšším oblastem myšlenky a chápání; až na tento rozdíl jsou to oba lidé, oba
děti přírody.
Bůh vyslal své proroky, aby oživil duši člověka k
vyššímu, božskému poznání. Za tímto velkým cílem zjevil své nebeské knihy.
Proto dech Ducha Svatého zavanul zahradami lidských srdcí, brány božského
království se otevřely lidstvu a neviditelná vnuknutí byla seslána z výšin.
Tato božská ideální síla byla udělena člověku, aby se mohl očistit od
nedokonalostí přírody a pozvednout svou duši do říše síly a moci. Bůh zamýšlel,
aby se rozptýlila tma světa přírody a nedokonalé vlastnosti zrozené bytosti se
rozplynuly v zářivém odrazu Slunce pravdy. Posláním Božích proroku bylo
vycvičit lidskou duši a osvobodit ji z područí přírodních instinktů a tělesných
sklonů. Jsou podobni zahradníkům a lidský svět je světem, který obdělávají,
divočina a nešlechtěná džungle, kde pokračují v práci. Díky jejich úsilí se
narovnávají pokroucené větve, neplodné stromy začínají rodit ovoce a tak
postupně proměňují velké neobdělávané pole na krásný sad, plodící v hojnosti a
nesoucí užitek.
Kdyby byl svět přírody dokonalý a úplný sám o
sobě, nebylo by třeba takové námahy a kultivování v lidském světě; nebylo by třeba
učitelů, škol a univerzit, umění a řemesel. Zjevení Božích proroků by nebylo
bývalo zapotřebí a nebeské knihy by byly bývaly zbytečné. Kdyby byl svět
přírody dokonalý a pro lidstvo dostačující, nepotřebovali bychom Boha a naši
víru v Něho. Proto udělení oné velké pomoci a všech náležitostí k dosažení
nebeského života, protože svět přírody je neúplný a nedokonalý.
Vezměte například tuto Kanadu během ranné
historie Montrealu, kdy krajina byla ve svém divokém, nezkultivovaném přírodním
stavu. Půda byla neobdělaná, skalnatá, ztěží vhodná k obývání, hluboké lesy se
prostíraly do všech stran. Jaká neviditelná síla způsobila, ze tu za tak
hrozivých nepříznivých podmínek vyrostla tato velká metropole? Byl to lidský
duch. Příroda a působení přírodních zákonů byly tedy nedokonalé. Mysl člověka
nepříznivým podmínkám dokázala čelit až je odstranila, takže nyní tu vidíme
velké město místo hrozivé nepřehledné divočiny. Před příchodem Kolumba byla
celá Amerika nesmírnou rozlohou pralesů, hor a řek - skutečný svět přírody. Teď
se stala světem člověka. Byla temná, nepřátelská a divoká, teď je obdařena
velkou civilizací a blahobytem. Místo lesů vidíme produktivní farmy, krásné
zahrady a bohaté rodící sady. Místo trnů a neužitečného plevele nacházíme
květiny, domácí zvířata a pole připravená ke sklizni. Kdyby svět přírody byl
dokonalý, byly by přírodní podmínky této země zůstaly beze změny.
Je-li dítě ponecháno v přírodním stavu, jestliže
se mu nedostane výchovy, vyroste nepochybně v neznalosti a negramotnosti, jeho
duševní schopnosti zakrní a utlumí se; ve skutečnosti se bude podobat zvířeti.
To je průkazné mezi divochy Střední Afriky, kteří se od šelem v duševním vývoji
příliš neliší.
Nelze než dospět k závěru, že skvělost Slunce
pravdy, Slovo Boží, bylo zdrojem a příčinou lidského povznesení a civilizace.
Svět přírody je říší zvířat. Ve svém přírodním stavu a v rámci svých omezení je
zvíře dokonalé. Divoké šelmy jdoucí za kořistí jsou ve svém vývoji úplně
podrobeny zákonům přírody. Nedostalo se jim výchovy nebo výcviku. Chybí jim
schopnost abstraktního uvažování, nemají intelektuální ideály. Nejsou ve styku
s duchovním světem a nemají vůbec představu o Bohu a Duchu Svatém. Zvíře ani
nerozpozná ani nepochopí duchovní sílu člověka a nedělá rozdíl mezi člověkem a
sebou, protože jeho vnímavost je omezena na oblast smyslu. Žije v područí
přírody a přírodních zákonů. Všechna zvířata jsou materialisté. Jsou popírači
Boha a chybí jim představa o transcendentních silách ve vesmíru. Nevědí nic o
božských prorocích a svatých knihách; jsou jenom zajatci přírody a světa
smyslů. Ve skutečnosti se podobají dnešním velkým filozofům, kteří nemají žádný
vztah k Bohu a Duchu Svatému. Jsou popírači pro-roku, nevědí nic o duchovní
vnímavosti, ochuzeni o nebeské dary a bez víry v moc nadpřirozeného. Zvíře žije
tento druh života šťastně a spokojeně, zatímco filozofové materialisté pracují
a studují deset či dvacet let ve školách a na univerzitách, popírajíce Boha,
Ducha Svatého a božskou inspiraci. To je zvíře dokonce větším filozofem,
protože má tuto schopnost bez práce a bez studia.
Například kráva popírá Boha a Svatého Ducha, neví
nic o božské inspiraci, nebeských darech nebo duchovních vjemech a svět srdce
je jí cizí. Podobně jako filozofové je kráva zajatcem přírody a nezná nic, co
je mimo hranici smyslů. Filozofové však s pýchou říkají: „Nejsme zajatci pověr,
máme neomezenou důvěru ve smyslové vjemy a neznáme nic mimo říši přírody, která
obsahuje a zahrnuje všechno." Kráva však bez studia a znalosti věd nahlíží
skromně a tiše život ze stejného stanoviska a naprosto důstojně a ušlechtile
žije v souladu s přírodními zákony. Ale člověku to není ke cti. Sláva člověka
je v poznání Boha, v duchovní citlivosti, v přístupu k transcendentním silám a
darům Ducha Svatého. Sláva člověka je v znalosti Božího učení. To je sláva
lidstva. Neznalost není jas, ale temnota. Mohou tyto duše zcela ponořené v
nižším pásmu nevědomosti vědět něco o Božích tajemstvích a skutečnostech
existence, zatímco Jeho Svatost Ježíš Kristus by o nich nevěděl nic? Je
intelekt těchto lidí větší než intelekt Kristův? Jeho Svatost Kristus byl
nebeský, božský a náležel do světa nebeského království. Byl ztělesněním
duchovního poznání.
Jeho intelekt byl nadřazený intelektu těchto
filozofů, jeho porozumění hlubší, jeho chápání jemnější, jeho vědění
dokonalejší. Jak to, že přehlížel a odpíral si všechno na tomto světě?
Přikládal malou důležitost hmotnému životu, odpíral si odpočinek a klid, bral
na sebe zkoušky a dobrovolné utrpení, protože byl obdařen duchovním vnímá-ním a
mocí Ducha Svatého. Viděl nádheru božského království, ztělesňoval Boží
dobrotivost a byl nadán ideálními schopnostmi. Byl osvícen láskou a slitovností
stejně jako všichni Boží proroci.
Božská Skutečnost je nepředstavitelná, bez
hranic, věčná, nesmrtelná a neviditelná.
Svět stvoření je vázán přírodním zákonem, je
konečný a smrtelný. 0 nekonečné Skutečnosti se nedá říci, že stoupá nebo klesá.
Vymyká se lidskému chápání a nemůže být popsána slovy, která užíváme pro
jevovou oblast stvořeného světa.
Člověk tedy nade všechno potřebuje sílu, která by
mu umožnila přijímat pomoc božské Skutečnosti, takovou sílu, která by mu
umožnila přístup k prameni veškerého života.
Je zapotřebí prostředník, aby uvedl dva extrémy
do vzájemného kontaktu. Bohatství a chudobu, nadbytek a potřebu: bez
zprostředkující síly by tyto protiklady nemohly mít vzájemný vztah. Takže
můžeme říci, že musí být Prostředník mezi Bohem a člověkem, a to je právě Duch
Svatý, který uvádí stvořenou zemi do vztahu k „Nemyslitelnému", to je k
božské Skutečnosti.
Božskou Skutečnost lze přirovnat k slunci a Ducha
Svatého k slunečním paprskům. Jako sluneční paprsky přinášejí světlo a teplo
slunce na zem, oživujíce všechno stvořené, tak Zjevení přinášejí sílu Ducha
Svatého z božského Slunce Skutečnosti, aby obdarovali světlem a životem duše
lidí.
Uvaž, že je zapotřebí prostředník mezi sluncem a
zemí; slunce nese-stupuje na zem, ani země nevystupuje k slunci. K jejich
kontaktu dochází prostřednictvím slunečních paprsků, přinášejících světlo,
teplo i žár.
Svatý Duch je světlo ze Slunce Pravdy a přináší
svou nekonečnou silou život a osvícení všemu lidstvu, zaplavuje všechny duše
božským zářením, uděluje požehnání Boží milosti celému světu. Bez přijímání
tepla a světla prostřednictvím slunečních paprsků, by země nemohla mít prospěch
ze slunce.
Stejně tak je Svatý Duch přímou příčinou života
člověka; bez Ducha Svatého by neměl intelekt, nebyl by schopen přijímat vědecké
poznatky, jimiž získává velký vliv na ostatní část stvořeného světa. Osvícení
Duchem Svatým propůjčuje člověku sílu myšlenky a dává mu schopnost k objevům,
jimiž si podmaňuje přírodní zákony.
Svatý Duch učí prostřednictvím Božích proroků
člověka duchovním ctnostem a tak mu umožňuje získat život věčný.
Všechna tato požehnání přináší člověku Duch
Svatý; proto je nám jasné, že Svatý Duch je prostředník mezi stvořitelem a jeho
stvořením. Světlo a žár slunce způsobují, že země je plodná a budí život ve
všem, co roste; a Svatý Duch oživuje duše lidí.
Dva velcí apoštolové, svatý Petr a svatý Jan
Evangelista, byli kdysi prostí, obyčejní dělníci, kteří obtížně dobývali svůj
denní chléb. Jejich duše však byly osvíceny silou Svatého Ducha a získali věčné
požehnání Kristovo.
Dnes
večer bych s vámi rád hovořil o tajemství oběti. Existují dva druhy oběti,
fyzická a duchovní. Vysvětlení podávané církvemi a týkající se tohoto předmětu
je ve skutečnosti pověra. Například je v evangeliu psáno, že Jeho Svatost
Kristus řekl: Já jsem živý chléb, seslaný z nebe. Kdo pojí z tohoto chleba, živ
bude navěky." Také řekl: „Toto víno je moje krev prolitá za odpuštění
hříchu." Tyto verše byly církvemi interpretovány tak pověrčivým způsobem)
že je lidskému rozumu nemožno je pochopit nebo přijmout vysvětlení.
Říkají, že Jeho Svatost Adam neuposlechl Božího
příkazu a pojedl ovoce ze zapovězeného stromu, čímž se dopustil hříchu, který
jako hřích dědičný přecházel i na potomstvo. Učí, že kvůli Adamovu hříchu
všichni jeho potomci se také dopustili toho činu a jsou zodpovědni z příčiny
dědictví; v důsledku toho celé lidstvo zasluhuje trest a musí pykat; a že Bůh
seslal Svého syna jako oběť, aby člověku mohlo být odpuštěno a lidské pokolení
osvobozeno od následků Adamova pro-vinění.
Rádi bychom o těchto tvrzeních uvažovali z
hlediska rozumu. Dovedli bychom si představit, že Jeho Výsostné Božství, které
je spravedlnost sama, by stíhalo trestem na potomstvu Adamovu jeho vlastní
hřích a neposlušnost? 1 kdybychom viděli krále, pozemského vladaře, jak trestá
syna za zlé činy otce, pohlíželi bychom na tohoto krále jako na nespravedlivého
člověka. Připustíme-li, že otec se dopustil špatnosti, čehopak zlého se
dopustil syn? Mezi těmi dvěma skutečnostmi neexistuje spojení. Adamův hřích
nebyl hříchem jeho potomstva, zvláště když Adam je vzdálen tisíc generací od
člověka dneška. Jestliže otec nějakých tisíce generací se dopustil hříchu, je
spravedlivé žádat, aby dnešní generace v důsledku toho trpěla?
Jsou ještě jiné otázky a tvrzení, které je třeba
brát v úvahu. Jeho Svatost Abraham by-l projevem Božím a potomkem Adama; stejně
tak Jeho Svatost lšmael a Jeho Svatost lzák, Jeho Svatost Jeremiáš a celá řada
proroků včetně Davida) Šalamouna a Árona náležela k jeho potomstvu.
Byli snad všichni tito svatí mužové odsouzeni do
říše k trestu kvůli činu, kterého se dopustil jejich praotec, kvůli omylu,
který prý měl na svědomí jejich společný a nejvzdálenější předek, Jeho Svatost
Adam? Podává se vysvětlení, že když Jeho Svatost Kristus přišel a obětoval se,
všichni předchozí svatí proroci byli osvobozeni od hříchu a trestu. Dokonce ani
dítě by nemohlo vážně zastávat takové tvrzení. Tyto výklady a tvrzení pocházejí
z neporozumění významům Bible.
Abychom pochopili skutečnost oběti, uvažujme o
ukřižování a smrti Jeho Svatosti Ježíše Krista. Je pravda, že se za nás
obětoval. Co tím míníme? Když se Jeho Svatost Kristus objevil, věděl, že musí
dát poznat sám sebe v protikladu ke všem národům a lidským společenstvím na
světě. Věděl, že lidstvo proti němu povstane a bude ho stíhat všemi druhy
útrap. Nelze pochybovat, že někdo, kdo vznesl takový nárok jako Kristus, vzbudí
ve světě nepřátelství a stane se terčem osobních útoků. Uvědomoval si, že jeho
krev bude prolita a jeho tělo se setká s násilím. Vzdor vědomí toho, co ho
čeká, povstal, aby hlásal své poselství, podstoupil soužení a utrpení, kterými
ho lidé zahrnuli a nakonec nabídl vlastní život jako oběť, aby osvítil lidstvo;
obětoval svou krev, aby uvedl svět lidí na správnou cestu. Přijal všechno
neštěstí a utrpení, aby mohl vést lidi k pravdě. Kdyby si přál zachránit
vlastní život, a neměl zároveň přání nabídnout se za oběť, nebyl by schopen
vést jedinou duši. Nebylo pochyb, že jeho požehnaná krev bude prolita a jeho
tělo zničeno. Přesto tato svatá duše ve své lásce k lidstvu přijala neštěstí a
smrt. To je jeden z významů oběti.
Pokud jde o druhý význam, řekl: „Jsem chléb
seslaný z nebes.“
ale Jeho dokonalost sestoupila z nebe. Kristova
skutečnost přišla z nebe. Duch Kristův sestoupil z nebe, a nikoli tělo.
Kristovo tělo bylo pouze lidské. Nemůže být pochyb, že fyzické tělo bylo
narozeno z Mariina lůna. Ale skutečnost Krista, duch Krista, dokonalost Krista,
to vše přišlo z nebe. Když tedy řekl, že je chléb, který pochází z nebe, myslel
tím, že dokonalost, kterou se mohl vykázat, je božská dokonalost, že požehnání,
které ho provázelo, je nebeský úděl a dar, že jeho světlo je světlo
skutečnosti. Řekl: „Kdokoli pojí z tohoto chleba, bude živ navěky." To
znamená, že kdokoli si osvojí tyto božské vlastnosti, nerozlučně se mnou
spojené, nikdy nezemře; kdokoli bude mít podíl a bude účasten na nebeských
darech, které ztělesňuji, nalezne život věčný; pro toho, kdo přijme toto božské
osvícení, život nikdy ne-skončí. Jak zjevný je smysl toho! Jak jasný! Neboť
duše) která získá božskou dokonalost a hledá nebeské osvícení v Kristovo učení,
bude žít nepochybně navěky. To je také jedno z četných tajemství oběti.
Ve skutečnosti se Jeho Svatost Abraham obětoval,
protože přinesl světu nebeské učení a daroval lidstvu nebeský pokrm.
Pokud jde o třetí smysl oběti, je takový: -
Zasadíte-li do země semeno, vyroste z tohoto semene strom. Semeno se obětuje
stromu, který z něho vznikne. Semeno je zdánlivě ztraceno, zničeno, ale totéž
semeno, které je obětováno, bude vstřebáno a ztělesněno ve stromě, v jeho
květech, plodech a větvích. Kdyby identita semene nebyla bývala obětována
stromu, který z něho vyrostl, nebyly by se objevily žádné větve, květy ani
plody. Jeho Svatost Kristus navenek zmizel. Jeho osobní identita se skryla
očím, stejně jako zmizela identita semene, ale dary, božské vlastnosti a
dokonalosti Kristovy se projevily v křesťanském společenství, které Kristus
založil tím, že se obětoval. Pohlédnete-li na strom, uvědomíte si že
dokonalost, požehnání vlastnosti a plodnost semene se projevily ve větvích,
haluzkách, květech a ovoci; můžeme z toho vyvodit, že semeno se obětovalo pro
strom. Kdyby to nebylo učinilo, strom by nebyl vznikl. Jeho Svatost Kristus
podoben onomu semenu se obětoval pro strom křesťanství. Proto jeho nejlepší
vlastnosti, daly, požehnání, světla a milosti se projevily v křesťanské
pospolitosti, pro kterou se obětoval.
Pokud jde o čtvrtý význam oběti, vychází ze
zásady, že skutečnost obětuje svoje charakteristické rysy. Člověk se musí
oddělit od vlivu hmotného světa, od světa přírody a jejích zákonů; neboť hmotný
svět je svět rozkladu a smrti. Je to svět zla a temnoty, živočišnosti a
krutosti, krvežíznivosti, ctižádosti a lakoty, sebezbožnění, egoismu a vášní;
je to svět přírody. Člověk se musí vymanit ze všech těchto nedokonalostí, musí
obětovat tyto sklony příznačné pro vnější, hmotnou oblast existence.
Naopak, člověk musí získat nebeské vlastnosti a
proniknout k božským atributům. Musí se stát obrazem a podobou Boží. Musí
hledat říši věčnosti, být viditelným důkazem Boží lásky, světlo v temnotě,
strom života, nádoba Božích darů. To znamená, že člověk musí obětovat
vlastnosti a přívlastky světa přírody za vlastnosti a přívlastky Božího světa.
Zamyslete se například nad hmotou, kterou nazýváme železo. Pozorujte její
vlastnosti: je pevná, černá, chladná. To jsou vlastnosti železa. Když totéž
železo vstřebá žár ohně, obětuje stav pevnosti stavu kapalnému. Obětuje stav
temnoty stavu světla, což je vlastnost ohně. Obětuje stav chladu vlastnostem
žáru, které přísluší ohni; takže železo si nezachová pevnost, temnotu nebo
chlad. Je náhle ozářené a proměněné, neboť obětovalo dřívější vlastnosti
vlastnostem a stavu ohně.
Stejně tak člověk odloučený a oddělený od
vlastností přírodního světa obětuje vlastnosti a nároky smrtelné říše a
projevují se na něm dokonalé vlastnosti Království, stejně jako zmizely
vlastnosti železa a byly nahrazeny vlastnostmi ohně.
Každý člověk, který prošel naukou Boží a byl
osvícen světlem Jeho vedení, každý, kdo se stane věřícím v Boha a Jeho znamení
a kdo vzplane ohněm lásky k Bohu, obětuje nedokonalosti přírody pro božskou
dokonalost. Vyplývá z toho, že každá dokonalá osoba, každý osvícený, nebi
oddaný člověk se ocitá v stavu oběti. Je mou nadějí, že díky Boží
prozřetelnosti a s Jeho pomocí a díky štědrosti království Abhá budete zcela
odděleni od nedokonalostí světa přírody, očištěni od sobeckých lidských přání, takže
budete přijímat život z království Abhá a povznesete se k nebeské milosti. Kéž
se na vašich tvářích objeví božské světlo, nechť vůně svatosti vás osvěží a
dech Ducha Svatého vás oživí pro život věčný.
Ze jevová existence nedokáže pojmout a pochopit
odvěkou a podstatnou skutečnost je zcela zjevné. Úplná slabost nemůže rozumět
absolutní síle. Pozorujeme-li stvořený svět, zjistíme rozdíly v odstupňování,
které znemožňují bytostem na nižším stupni pochopit vyšší. Například nerostná
říše, i kdyby se sebevíc zdokonalila, nemůže pochopit úkazy z říše rostlinné. A
jakýkoli bude vývoj rostlinné říše, nemůže přijímat poselství nebo navázat
kontakt s říší živočišnou. Ať je rozvoj stromu sebedokonalejší, nemůže si
osvojit vjemy zraku, sluchu, čichu, chutě a hmatu; ty přesahují hranice jeho
možností. Ačkoliv nesporně existuje ve stvořeném světě, přesto nemá strom
znalosti vyššího stupně náležející do říše živočišné. Podobně, i když živočich
udělá sebevětší pokroky, nemůže mít představy na lidské úrovni; chybějí mu
znalosti intelektu i ducha. Rozdíl v odstupňování mu brání pochopit. Nižší
stupeň nemůže porozumět vyššímu, ačkoliv náležejí všichni do téhož stvořeného
světa, ať už nerostného, rostlinného či živočišného. Stupeň tvoří bariéru i omezení.
Na úrovni lidské existence můžeme říci, že je nám přístupná znalost rostlin,
jejich vlastností a pro-duktů, ale rostlina nezná a nepochopí cokoli spojeného
s námi. Lhostejno k jaké dokonalosti postoupí tato růže ve své vlastní sféře,
nikdy nebude nadána zrakem a sluchem. Stejně jako ve stvořeném světě, který je
světem jevů, rozdíl v stupni je překážkou pochopení, které mu brání, nemůže
lidská bytost, které tolik chybí) pochopit věčnou božskou skutečnost, která je
základní. Je to nemožné, protože skutečnost božství je posvěcena nad chápání
stvořené lidské bytosti.
Dále pak vše, co člověk může pochopit, je pro
něho očích konečné, zatímco člověk je ve vztahu k tomu nekonečný. Je však
možné, aby skutečnost božství byla konečná a lidská bytost nekonečná? Pravý
opak je pravdou; člověk je konečný, zatímco podstata božství je nekonečná.
Cokoli vstoupí do okruhu lidského chápání, nutně musí být omezené a konečné.
Podstata božství přerůstá schopnost lidského chápání, proto Bůh posílá Ty,
kteří jsou Projevy božské skutečnosti, kteří jsou obdařeni nebeským
vyzařováním, aby byli prostředníky mezi lidstvem a Jím. Tyto svaté Projevy,
neboli Boží proroci jsou zrcadla, jež získala osvícení od Slunce Pravdy, ale
Slunce samo nesestupuje ze svého zenitu a nevstupuje do zrcadla. Toto zrcadlo
je vpravdě dokonale vyleštěné a skrze svou čistotu má nejvyšší schopnost
odrážet, proto se v něm zjevuje Slunce Skutečnosti ve své největší záři a
nádheře. Tato zrcadla jsou pozemská, zatímco skutečnost božství je v nejvyšším
apogeu. Ačkoliv jejich světla září a žár ohně je z nich patrný, ačkoliv tato
zrcadla podávají svědectví slunečního působení, Slunce samo zůstává na své
vznešené dráze; nesestupuje, neumožňuje vstup, protože je svaté a posvěcené.
Slunce Božství a Skutečnosti se zjevilo v různých
zrcadlech. Těchto zrcadel je mnoho, ale Slunce je jediné. Boží dary tvoří jeden
celek. Skutečnost božského náboženství je jedna. Uvažte, jak jedno a totéž
světlo se odráželo v různých zrcadlech nebo-li ve svých projevech. Jsou jisté
duše, které milují Slunce; vnímají vyzařování Slunce z každého zrcadla. Nejsou
však s nimi svázány ani k nim připojeny; jsou oddány přímo Slunci a uctívají
je, lhostejno z kterého místa září. Ale ti, kteří uctívají zrcadlo a jsou
závislí na zrcadle, zbavují se možnosti vidět světlo Slunce, když září z jiného
zrcadla. Například Slunce Skutečnosti se zjevilo v Mojžíšském zrcadle. Lidé,
kteří byli upřímní, je přijali a uvěřili mu. Když totéž Slunce zazářilo v
zrcadle Mesiášském, Židé, kteří nebyli milovníky Slunce, ale byli závislí na
uctívání zrcadla Mojžíšova, nevnímali světlo a záři Slunce Skutečnosti
obrážející se v Ježíšovi, a proto se ochudili o jeho požehnání. Ale Slunce
Skutečnosti, Slovo Boží, zářilo z Mesiášského zrcadla nádherným prostřednictvím
Ježíše Krista plněji a zázračněji. Jeho záře byla nade všechno jasná, ale až do
dnešního dne se Židé přidržují Mojžíšského zrcadla. Proto nemohou být svědky
věčného světla Ježíšova.
Shrnuto: slunce je jediné slunce, světlo je
jediné světlo, které ozařuje veškeré jevové bytí. Každému tvoru se něco z něho
dostane, ale čisté zrcadlo odráží svědectví jeho štědrosti plněji a dokonaleji.
Proto musíme uctívat světlo Slunce, lhostejno kterým zrcadlem je nám zjeveno.
Nesmíme chovat předsudky, protože předsudky jsou překážkou poznání. Jelikož
vyzařování je jediné, musí se všechny lidské skutečnosti stát příjemci téhož
světla a poznat je jako jedinou sílu, která je všechny spojuje svým osvícením.
Jelikož toto je zářivé století, je mou nadějí, že
Slunce Pravdy jednoho dne osvítí veškeré lidstvo. Nechť oči prohlédnou a uši
zpozorní; nechť duše jsou vzkříšeny a spojí se v nejvyšší harmonii jako
příjemkyně jediného světla.
Jsem velice šťasten, že se s vámi setkávám. Bud'
Bohu chvála! Vidím před sebou duše s mimořádnou schopností a možností
duchovního pokroku. Lidé tohoto kontinentu (Severní Ameriky) jsou opravdu
mimořádně schopní; jsou příčinou mého štěstí a já se vždy modlím, aby je Bůh
posílil a pomáhal jim, aby dělali pokroky ve všech stupních existence. Stejně
jako se jim podařilo uspět v hmotném ohledu, kéž rozvinou své ideální možnosti,
protože hmotný úspěch je bez duchovního pokroku bezcenný a nikdy nepřináší
věčné výsledky. Ať je například fyzické tělo člověka sebevíc trénované a
rozvinuté, když mysl odpoví-dajícím způsobem nepokročí, nedojde k skutečnému
pokroku v postavení člověka. Bez ohledu na to, kolik bude mít hmotných výhod,
nebude bez duchovní milosti schopen vyjádřit a uskutečnit nejvyšší možnosti
života. Bůh podřídil všechny pozemské záležitosti zákonu pokroku po hmotných
stupních, ale stvořil člověka a udělil mu schopnost pokroku směrem k duchovním
a transcendentním královstvím. Nestvořil materiální jevy k svému obrazu a
podobě, ale člověka stvořil k Svému obrazu a s potencionálním mocí, se této
podobě přiblížit. Vy-znamenal člověka nade všechny stvořené věci. Všechny
stvořené věci s výjimkou člověka jsou zajatci přírody a smyslového světa, ale v
člověku byla stvořena síla myšlenky, jejíž pomocí může chápat intelektuální a
duchovní skutečnosti. Vytvořil všechno potřebné pro život na tomto světě, ale
člověk je tvor určený, aby se v něm obrážely božské ctnosti. Uvažte, že
nejvyšší typ stvoření pod člověkem je živočich, nadřazený všem jiným stupňům
života vyjma člověka. Nepochybně byl živočich stvořen pro život na tomto světě.
Jeho nejvyšší vlastností
Zvíře je dokonalé, když je jeho tělo zdravé a
jeho fyzické smysly nedotčeny. Je-li charakterizováno přívlastky fyzického
zdraví, když jeho fyzické schopnosti dobře fungují, když potrava a okolní
podmínky vyhovují jeho potřebám, pak ve své živočišné říši dosahuje největší
možné dokonalosti. Ale člověk ve svých přednostech nezávisí od těchto věcí. Bez
ohledu na to, jak dokonalé je jeho zdraví a fyzické síly, potom - pokud je to
všechno - nepovznáší ho to ještě nad úroveň dokonalého živočicha. Za tím a nad
to Bůh otevřel člověku přístup k dokonalým ctnostem a znalostem. Stvořil v jeho
bytosti tajemství božského království. Věnoval mu sílu intelektu, takže pomocí
rozumových schopností, jsou-li posíleny Svatým Duchem, může objevit ideální
skutečnosti a proniknout k nim a může se poučit o tajemstvích světa významů.
Jelikož tato síla pronikat do ideálních znalostí je nadlidská nadpřirozená,
člověk se stává zároveň centrem duchovních i hmotných sil tak, aby se božský
duch mohl projevit v jeho bytosti, jiskry Království záře mohla svítit ve
svatyni jeho srdce, znamení vlastností a dokonalostí Božích se odhalila v
novosti života, sláva nekonečnosti a věčná existence mohla být dosažena,
znalost Boha osvítila člověka a tajemství říše moci mohla být rozpečetěna.
Člověk je podoben této lampě; ale vyzařování
Království se podobá jejím paprskům. Člověk je podoben sklu; ale duchovní
nádhera se podobá světlu uvnitř skla. Ať je sklo sebeprůsvitnější, pokud v něm
není světlo, zůstává temné. Právě tak člověk, bez ohledu na to, jak velkých výkonů docílí v hmotné
sféře, zůstane jako sklo bez světla, je-li zbaven duchovních ctností. Hmotné přednosti se podobají
dokonalému tělu, ale toto tělo velice potřebuje
ducha. Bez ohledu na
všechnu svou krásu a dokonalost, zůstává mrtvé, jestliže je zbaveno oživení duchem.
Ale když totéž tělo je spojeno s duchem a vyjadřuje život, pak se
v něm uskutečňuje dokonalost i ctnost. Zbaven Svatého Ducha a jeho darů, je člověk duchovně mrtev.
Například děti, ať jsou sebelepší a čistší
a mají sebezdravější
těla, musíme
považovat za nedokonalé, protože se v nich dosud
plně neprojevuje síla intelektu. Když
síla intelektu plně rozvine svůj vliv a ony dospějí do věku
zralosti, můžeme je považovat za dokonalé. Stejně tak člověk, ať se domohl v hmotných záležitostech sebelepšího postavení
a pokročil v rámci hmotné
civilizace, je nedokonalý, pokud není oživen dary Ducha Svatého; neboť je zřejmé, že bez božského popudu bude setrvávat
v neznalosti a chudobě... Ale je-li pokřtěn Duchem Svatým, je-li osvobozen z područí přírody, zbaven živočišných
sklonů a povýšen do lidské říše, je hoden vstoupit do
božího království.
Svět tohoto království
je říše božských
ustanovení a darů Boha. Znamená
to osvojit si nejvyšší ctnosti lidstva;
blízkost Bohu; je to
schopnost přijímat
dary odvěkého Pána.
Když člověk postoupí
do tohoto stavu, docílí druhého zrodu. Před první name="OCRUncertain6196">m nebo fyzickým
narozením byl ve světě dělohy; neměl ponětí o tomto světě, jeho oči byly slepé a uši neslyšely. Když vyšel ze světa lůna,
spatřil jiný svět. Slunce svítilo ve vší své nádheře, měsíc se třpytil na obloze, hvězdy jiskřily na širé nebeské
báni, moře měla příliv a odliv, stromy se zelenaly, nejrůznější druhy tvorů se radovaly ze
svého pozemského
života, všude b name="OCRUncertain6226">ylo pro ně připraveno nesmírné bohatství. Ve světě lůna
žádná z těchto věcí neexistovala. V onom světě
neměl ponětí o širokém spektru života, spíše by byl naopak popřel, že
tento svět je skutečný. Ale po narození začal otvírat oči a vnímat zázraky
nekonečného vesmíru. Obdobně, když je člověk v luně lidského světa,
pokud je zajatcem přírody,
nemůže navázat kontakt se světem Království a nemá o něm žádné
vědomosti. Dosáhne-li znovuzrození, pokud dlí ještě
ve světě přírody, zpozoruje, že existuje jiný, vyšší svět. Je zahrnován
štědrostí, čeká ho věčný život, obklopuje ho nekonečná záře.
Jsou tu všechna znamení
skutečnosti a velikosti. Uzří světlo Boží. Všechny tyto zážitky se mu
otevřou, jakmile se narodí ze světa přírody do božského světa. Pro
dokonalého člověka existují
proto dva druhy
zrození. První, fyzické,
je z matčina lůna.
Druhé, duchovní, je ze světa přírody. V
obou případech neví nic o novém světě, do jehož existence vstupuje. Proto znovuzrození znamená, že je osvobozen ze zajetí
přírody, že je
osvobozen z lpění na tomto smrtelném, hmotném životě. To je
ono druhé duchovní
narození, o němž Jeho
Svatost Ježíš Kristus mluvil ve svých kázáních.
Většina lidí jsou zajatci lůna přírody,
ponoření do moře materiálna. Musíme se modlit, aby i oni mohli být znovuzrozeni, aby dosáhli vnitřního vidění a duchovního sluchu, aby obdrželi dar nového srdce, novou transcendentní sílu a ve věčném světě nekonečnou
milost boží štědrosti.
Dnes putuje svět
lidstva ve tmě, protože spojení se světem
Božím. Proto nevidíme
Boží znamení v srdcích lidí.
Moc Svatého Ducha nemá vliv. Když se ve světě lidí projeví
božské duchovní světlo, až se objeví božská výchova a vedení, pak teprve
následuje osvícení, v němž se uskuteční nový duch, sestoupí nová síla a je udělen nový život. Je to jako zrození
z živočišné říše do říše lidí. Jak-mile člověk
získá tyto ctnosti, vyjeví
se jednota lidského
světa, bude pozvednut prapor mezinárodního míru,
uskuteční se rovnost mezi všemi lidmi a Východ a Západ splynou v jedno. Pak bude všem zjevná
Boží spravedlnost, ukáže se, že všechno lidstvo jsou členové jedné rodiny a každý člen této
rodiny zasvětí svůj
život spolupráci a vzájemné
pomoci. Budou zářit světla Boží lásky; věčné štěstí odhalí
svou tvář; lidé dosáhnou
věčné radosti a duchovní blaženosti.
Budu se modlit, i vy se musíte modlit, aby se tato božská milost
uskutečnila; nechť jsou
vyhoštěny boje a nepřátelství, nechť od nás odstoupí válka a krveprolití. Aby srdce dosáhla ideálního spojení a všichni lidé mohli pít ze
stejného zřídla. Aby čerpal svou moudrost z
téhož božského
pramene. Nechť všechna
srdce jsou osvícena paprsky Slunce Skutečnosti; kéž všichni vstoupí do univerzity
Boží, získají duchovní
ctnosti a usilují jen
o nebeské bohatství.
Pak tento materiální, jevový svět se stane zrcadlem světa Božího a v tomto čistém
zrcadle se budou odrážet božské ctnosti království
moci.
Vývoj duše
Tajemství oběti
Odhalování duchovní pravdy