Brilantní důkaz (Burhán-i-Lámi´)

Kapitola 6: Kapitola 6

Za druhé: Jeden ze zvláštních zákonů a nařízení v Bahá´í víře je zákon zapovídající výklad Božího Slova. Interpretace a výklad Božího Slova stejně jako osobní názory na ně patřily mezi hlavní příčiny rozkolu v předchozích náboženstvích, zatemnění obzoru víry a zamlžení pravého významu Boží Knihy.
Je nepopiratelným faktem, že se vzdělaní lidé liší ve svých názorech a přirozený dar moudrosti a inteligence nebo naopak nedostatek chápání a porozumění je u každého z nich zastoupen v jiné míře. Pokud pak brána výkladu Božího Slova a překrucování jeho vnějšího významu zůstává otevřena, objeví se spousta podivných názorů a protiřečících si interpretací a z jednotného náboženského společenství povstanou různé sekty.
Následkem toho Bahá´u´lláh explicitně nařídil svým následovníkům, aby úplně opustili interpretování Božího Slova a drželi se ho tak, jak bylo zjeveno v deskách ve svém doslovném významu, aby se mezi věřícími Bahá´í už nikdy neopakovalo to, co postihlo národy minulosti, a aby se ony neblahé následky, k nimž došlo mezi jednotlivými sektami z důvodu rozdílné mentality a pohledu na věc, znovu neobjevily v tento nový, šťastný den, jenž je dnem slavného Pána.
Proto další z výslovných nařízení tohoto velkého Projevu ruší rozdíly, jež rozdělují lidi. Jednou z příčin nejednoty jsou totiž neshody mezi učenci, týkající se postavení Projevu Boží Věci. Kdykoli v minulých náboženstvích, a tomu dosvědčuje i historie, vyvstaly neshody mezi náboženskými učenci ohledně podobné otázky, obě strany si pevně stály za svým názorem a neustoupily ani o píď, zatímco světská veřejnost se přiklonila buď k té či oné straně a tak zavřela bránu shody a jednoty do takové míry, že náboženské bratrství se změnilo v hořkou nenávist a původně vědecké disputace vyústily ve války a prolévání krve. Jasně to ilustruje roztržka mezi knězem Ariem a cařihradským biskupem Alexandrem ve 4. století n.l. týkající se pojetí Trojice. Rovněž nestoriánské schizma, ke kterému došlo v pátém století n.l. mezi cařihradským biskupem Nestoriem a ostatními biskupy, vedlo k hrozným válkám a prolévání cenné krve. Důsledky těchto smutných rozbrojů přetrvaly až do dnešních dní. Toto jsou jasné důkazy pro naše diskutované téma.
Nedostatek času nám nedovoluje zmínit se o mnoha dalších sektách a rozkolech gnostiků a dalších, jichž církevní historici napočítali hodně přes třicet a označili je jednotným termínem: "zrozeni z filosofie". Ti, kdo se chtějí dozvědět bližší podrobnosti, mohou odpovědi hledat v příslušných knihách pojednávajících o tomto tématu, aby tak dospěli k poznání, že tyto rozbroje a sekty povstaly z neshod mezi učenci týkajících se postavení Jeho svatosti Krista a v důsledku jejich tvrdohlavého lpění na svých názorech. Toto sporné téma postavení Božího Projevu, jež způsobilo roztržku mezi učenci, patřilo mezi nejsložitější a nejtěžší otázky, jejíž vyřešení bylo nad síly největších učenců a stalo se neřešitelným problémem i pro tak mocného panovníka, jakým byl Konstantin Veliký . Přes pomoc a spolupráci, jichž se mu dostávalo od biskupů Východu i Západu, nedokázal usmířit soupeřící strany účastnící se ariánské kontroverze. Nikoli, ani po tak dlouhé době nebyly schopny ani místní vlády, ani ozbrojené síly evropských mocností či výroky inkvizičních komisí zastavit rozkoly a roztržky způsobené diskusemi metafyzického zaměření. Svaté písmo Bahá´í však tento doposud neřešitelný problém vyřešilo a odstranilo tuto nevyléčitelnou nemoc, neboť Bahá´u´lláh v jedné ze Svých desek jasně zjevil následující slova: "Jelikož se lidé liší v míře svého poznání, pokud dva lidé budou mít rozdílné názory na postavení Božího Projevu, oba jsou v očích Boha přijatelné v souladu s požehnaným veršem: "Vskutku jsme lidi stvořili na různých úrovních". Bůh lidi stvořil na různých úrovních chápání a chování. Pokud však rozdílné názory oněch dvou lidí povedou ke vzájemným rozbrojům, oba budou odmítnuty. Poznání Božího Projevu má totiž vést ke sjednocení srdcí, povznesení duší a hlásání Boží pravdy, zatímco rozbroje a nejednota lidí v důsledku dvou rozdílných názorů by uškodila Věci Boží. Proto jsou oba takové názory hodny zatracení." Toto je v krátkosti obsah oné požehnané desky. Proto v této Svaté víře nikdo nemůže vytvářet nesoulad a nikdo z obavy před pochybením tvrdohlavě nelpí na svém názoru na účet jednoty.
Za čtvrté: Mezi specifické zákony jasně formulované v Bahá´u´lláhově Víře patří zákon zakazující otroctví. V žádném z ostatních náboženství o něm nebyla ani zmínka. A jelikož žádná z předchozích Svatých knih obchod s otroky nezapovídala, ani humanistické smýšlení světových mocností, jež se otroctví snažily zabránit a úplně ho zrušit, nebylo s to zabránit lidem v provozování tohoto odsouzeníhodného počínání, jež tolika vládám a národům způsobilo tolik těžkostí a finančních ztrát. Tak například osvobození otroků představuje jeden z nejdůležitějších úkolů současné egyptské vlády. To však výrazně vyčerpává státní pokladnu. Navíc soudní procesy a přelíčení s lidmi obviněnými z tohoto ohavného počínání častokrát těžce postihují mnohé význačné rodiny a některým z nich přivodily naprostou zkázu.
Za páté: Mezi mimořádné zákony této velké Věci patří zákon, jenž "každého zavazuje k vykonávání patřičného povolání jakožto zdroje obživy a poslušnost tomuto nařízení je přijímána jako akt bohoslužby." Když se inteligentní člověk zamyslí nad tímto mocným nařízením, dosvědčí obrovskou míru užitku, jež tento zákon přináší pro správný chod lidské civilizace a pro odstranění nejrůznějších překážek a nesnází ve společnosti. Je totiž evidentní, jak obrovské množství lidí, ať už jsou to mniši, poustevníci, nejrůznější věřící, náboženští hodnostáři či jiní, se v současnosti vystříhá práce a zaměstnání a tráví celý čas v lenosti a zahálce. Tito lidé žijí z výsledků práce jiných, přesto že jsou fyzicky zdraví a tudíž práceschopní. Dají se vskutku přirovnat k zakrnělým údům na těle lidstva a představují velkou přítěž pro lidi pracující ať v průmyslu nebo v zemědělství. Když se pak tento početný zástup lidí na základě náboženského zákona začne zabývat užitečným povoláním, lze si představit, do jak značné míry to přispěje k veřejnému prospěchu společnosti a vyřeší problémy státní správy.
Za šesté: Zákon ustanovující povinnost rodičů poskytnout vzdělání svým dětem obého pohlaví. Tento zákon rovněž patří mezi specifické zákony zjevené v této největší Věci, o nichž neexistuje žádná zmínka v jiných náboženstvích. U jiných náboženství je totiž povinné vzdělání závislé na státním zákonodárství. Když v minulosti vláda například nevydala zákon o povinném vzdělání a to následně vedlo k úpadku vzdělanosti a vědění, obyvatelstvo by si to vůbec neuvědomovalo a nečinilo by za to zodpovědným ani sebe ani vládu. A to proto, že ve Svatých knihách nebyl zjeven žádný zákon týkající se této záležitosti. Když je totiž zákon zjeven ve Svaté knize daného národa, každý z jeho příslušníků se cítí být tímto zákonem vázán a nestane se, že by byl opomenut, neboť jeho plnění nebude závislé na vládě.
Za sedmé: Nařízení zakazující klení a nadávání a všeho ostatního, co může urazit a zranit druhého člověka. Je totiž zřejmé, že z pohledu morálky proklínání, nadávání a používání hrubých a urážlivých slov patří mezi nejčastější příčiny lidského odcizení, způsobuje hněv, nenávist a nepřátelství mezi lidmi a dokonce může roznítit oheň ničivých válečných konfliktů. Proto moudří lidé pravili: "Vskutku, války začínají slovy" a básník Ferdousí napsal: "Pouhé slovo se stává příčinou války." Jiný verš vystihující toto téma je: "Zranění způsobené jazykem je hlubší než zranění způsobené mečem." Když se člověk zamyslí nad již zmíněnými rozbroji a schizmaty mezi křesťany, které daly vzniknout různým sektám a myšlenkovým proudům, jako byli například ariáni, nestoriáni, gnostici a další, a vyústily v krvavé války a násilné konflikty, zjistí na základě svědectví autentických historických pramenů, že hlavní a počáteční příčinou těchto rozkolů a pohrom byly neshody mezi náboženskými učenci, které postupně vyústily v disputace a kontroverze. Za účelem poražení oponentů a dokázání pravdy vlastního tvrzení nebo na základě skálopevného přesvědčení o správnosti svého názoru každý z nich tak neústupně zastával své stanovisko, že se nakonec začali uchylovat k hrubostem. Tato hrubost se nakonec změnila v urážlivé poznámky a rozčilující výroky, které časem přerostly ve zlořečení, spílání, násilnosti a dokonce krveprolití. Tyto náboženské války a jejich neblahý dopad na lidskou společnost není třeba obšírně líčit, neboť byly zaznamenány v historických pramenech každého národa a jejich následky pokračují až dodnes a jsou patrné všem chápavým lidem.
Možná by se někdo mohl ohradit v tom smyslu, že nařízení zakazující urážení a zatracování lze najít i v jiných Svatých knihách, jako například přikázání Jeho svatosti Krista, známé jako kázání na hoře, kde jasně praví: "A kdo svého bratra zatracuje propadne ohnivému peklu." V Koránu bylo zjeveno: "Neurážejte bez Božího svolení člověka, jenž tvrdí, že má duchovní poslání, neboť v nevědomosti můžete urážet Boha jako nepřítele." Odpověď na tuto výhradu je jasná všem chápavým lidem, neboť taková nařízení a zákazy jsou všemi učenci považovány za výchovná ponaučení a nikoli za závazné náboženské zákony. Posuďte další přikázání výše uvedeného kázání na hoře, kde se praví: "Kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu" nebo "Neukládejte si poklady na zemi" či "Nedělejte si tedy starost o zítřek" ; také: "Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!" . Dále říká: "Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět."
Je naprosto jasné, že křesťanští a muslimští teologové a kněží nepovažovali tato přikázání za imperativní. Učenci sběhlí v náboženském právu nepovažovali ty, kteří neuposlechli oněch přikázání, za provinilce hodné potrestání. Nikoli, jak už jsme řekli, jednomyslně ony pasáže považovali za výchovná ponaučení. V případě některých z nich, jako například: "Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou" nebo "Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět", teologové ani nepovažovali jejich překročení za provinění či bezbožnost. Výše zmíněné vysvětlení jasně ukazuje, proč tato přikázání nebyla vůdčími osobnostmi křesťanského světa považována za závazná a proč nemohla zabránit existenci proklínání a nactiutrhání v jejich společenství.
V Bahá´í víře však nařízení zapovídající proklínání, zlořečení, klení a rouhání byly zjeveny jako závazné a imperativní zákony. Zodpovědnost, kterou nesou ti, kdož je porušují, byla zjevena v mnohých deskách. Byla zjevena důrazná nařízení týkající se čistoty pera i jazyka, zakazující psaní či pronášení toho, co je pro druhé urážlivé. I když byly zákony zakazující proklínání a zlořečení jasně ustanoveny v různých deskách, jako například "Išráqát", přesto Bahá´u´lláh v pozdním období svého života upevnil jejich základy a zdůraznil je v požehnané "Knize smlouvy" těmito slovy:
"Ó lidé světa! Nabádáme vás k tomu, co se stane příčinou povznesení vašeho postavení! Pevně se přidržte bázně Boží a uchopte roucho laskavosti! Vskutku vám pravím, jazyk je určen ke zmínce o dobrém, nepošpiňte jej neslušnými slovy. Vpravdě, Bůh vám prominul vaši minulost. Odteď musí všichni hovořit jen slušně. Straňte se proklínání, zlořečení a všeho, co lidi rozrušuje. Vznešené jest postavení člověka. Před časem bylo z pokladnice pera Abhá zjeveno následující: "Dnešek je velkým, požehnaným Dnem! To, co bylo v člověku doposud ukryto, bylo v tento den projeveno. Vznešené jest postavení člověka, pokud se drží pravdomluvnosti, ctí pravdu a zůstává pevným a neochvějným ve Víře."