Brilantní důkaz (Burhán-i-Lámi´)

Kapitola 4: Kapitola 4

Porfýrios z Tyru , jeden z největších platoniků, napsal jinou knihu proti křesťanství plnou obvinění a pomlouvačných útoků proti Jeho Svatosti Kristu a Jeho učedníkům. Tato kniha byla spálena a zničena na rozkaz dvou křesťanských císařů - Theodosia II. a Valentiniana III. Církevní historici potvrzují, že patřil mezi popřední filosofy a byl uznávaným autorem.
Ferentus, výřečný mistr rétoriky, poručník císaře Antonia, napsal patnáct svazků knih namířených proti křesťanskému náboženství a popisoval "hanebné chování" křesťanů. Sám Antonius byl jedním z velkých císařů, známý svou učeností a zběhlostí ve filosofii. Evropští učenci se o něm zmiňují jako o "Cézarovi vznešené moudrosti" a napsali mnoho vzletných pasáží o jeho ctnostech. Američan James Murdoch píše ve svém překladu Dějin církve o universitě založené Ammóniem Sakkásem v Alexandrii, která ke své slávě nepotřebuje žádné úvodní slovo či chválu: "Tuto universitu absolvovali dva významní učenci. Jedním z nich byl císař Marcus Antonius a tím druhým Epiktétos" .
Stručně řečeno, onen velký a moudrý císař, jehož chválu jste nyní vyslechli, se o křesťanech vyjadřoval slovy jako: "nepřátelští podvodníci", "lidé chabé mysli", "lidé postrádající jakékoli ctnosti a chvályhodné vlastnosti". Tento císař považoval nepřátelství vůči křesťanům za důležitou povinnost a pokoušel se je zničit. Pravil: "Měli byste se ptát na Ježíše Nazaretského jeho vlastního národa - Židů, a nikoliv chudých Římanů, z nichž ho ani jediný nespatřil, přesto je vlastní nízkost a lhostejnost vedla k tomu, aby ho následovali".
Císař Julián , rovněž významný filosof, jehož však křesťané označují za Juliána Apostatu (Odpadlíka), napsal mnoho knih odsuzujících křesťanství a kritizujících chování křesťanských společenství, jež nazýval nepřáteli lidstva.
To, co však o Jeho svatosti Ježíši Kristu napsali Židé, je nad naše síly vypovědět. Snad zde inteligentnímu a vzdělanému člověku postačí jeden příklad za všechny - po 1900 letech od příchodu Krista ani jediný Žid neprojevil přání dozvědět se o Jeho náboženství. Jasně nám to ukazuje, co asi židovští učenci napsali o Jeho svatosti a jak špatné vlastnosti mu přisuzovali.
Když vezmeme v úvahu tato fakta, ptáme se pisatele Petera Z. Eastona, zda je hodno jakéhokoli nezaujatého člověka soudit povahu a vlastnosti Bahá´u´lláha a spoléhat se přitom pouze na důkazy lidí, kteří o Něm psali negativně. Jestliže ano, jak potom můžeme přehlížet výše zmíněné filosofy a významné spisovatele nepřátelsky zaměřené vůči Kristu a jak můžeme věřit textu evangelia napsaného Ježíšovými učedníky více, než svědectví učených mužů, kteří se zabývali zkoumáním Jeho povahy a vlastností? Není to snad udivující?
Autor tohoto článku však tvrdí, že ani dnes, ani ve dnech Kristových, nemůže rozumný člověk soudit jinou osobu podle toho, co o ní prohlašují její nepřátelé. Naopak by si měl všímat skutků činů a života oné osoby a zamyslet se nad vším, co od ní pochází, aby tak pochopil pravé měřítko, určené vlastními slovy Krista: "Strom poznáte po ovoci." Je totiž nadmíru jasné a tisíckrát prokázané, že každá veliká osobnost má mnoho nepřátel, kteří na ní žárlí a neschopný nepřítel se pak utíká k urážkám a pomluvám, k hanobení a zlořečení. Jak napsal jeden moudrý muž: "Zlovolný jazyk jest zbraní slabocha."
James Murdock ve svém překladu Církevních dějin píše, že "přesto, že římští vládci byli ke svým poddaným velmi mírní a shovívaví v oblasti náboženské svobody, vystupovali proti křesťanství a snažili se jej zničit a vykořenit ze dvou hlavních důvodů: zaprvé proto, že milovali své náboženství a nechtěli křesťanům dovolit, aby ho narušili a oslabili, za druhé proto, že odpůrci křesťanství obvinili jeho následovníky ohavnými pomluvami u vládců a označili je za lidi, kteří se vyznačují všemi možnými neřestmi a vadami, jako například "nedostatek zbožnosti, upuštění od modlitby a bohoslužby, touha po moci, po vůdcovství a změně současné vlády". Obviňovali křesťany z nemorálních činů a dokonce i z kanibalismu, neboť prohlašovali, že křesťané unášejí děti Římanů, zabíjejí je a připravují jejich maso jako pokrm na večírcích a zábavách".
Toto je stručné shrnutí pomluv, které podal výše zmíněný autor Církevních dějin, aby tak lidé mohli rozlišit pravdu od lži.
Když se pak člověk nad těmito fakty zamyslí, dosvědčí, že spoléhání se na takové lži a pomluvy vždy patřilo k výmluvám nepřátel Boha a podobné metody nikdy nevedly k dosažení Božího poznání, ani k rozlišení pravdy od lži.
Jak například může rozumný člověk uvěřit slovům Bahá´u´lláhových nepřátel, kteří napsali, že - Bůh chraň - zamýšlel otrávit Svého bratra? Kdyby takovéto pomluvy byly považovány za kritérium, pak by nemohla být prokázána ničí pravda, neboť všichni proroci byli vystaveni podobnému hanobení a obvinění.
Navíc, žárlivost a nepřátelství Mírzy Jahjá ´Azala vůči Bahá´u´lláhovi pochází už z doby jejich pobytu v Bagdádu. Když v onom městě Jahjá spatřil zářné projevy a skutky Svaté Bytosti - jimiž pomáhal Věci Boží, dal Božímu Slovu vyniknout, dosáhl shromáždění a sjednocení milovaných a odolal úkladům a zrádným nástrahám nepřítele - sám se neodvažoval ukázat na veřejnosti či stýkat se s lidmi, neboť se bál o svůj život (což je nejčastější vlastnost, jakou se vyznačují lháři). Poté v jeho srdci vyšlehl oheň žárlivosti a nenávisti (jenž rovněž plane v srdci P. Eastona) a opakovaně se pokusil Bahá´u´lláha zavraždit.
Znovu se Ho pokusil otrávit v Adrianopoli a podle důvěryhodných autorit se o to pokusil celkem dvakrát. Když se mu nepodařilo provést svůj záměr, použil jiný plán a rozhlásil, že to ostatní se ho pokusili sprovodit ze světa.
Je zřejmé, že slabošský a poražený nepřítel se vždy snižuje k podobným lžím a snaží se odolat svým oponentům pomocí tajných pletich a intrikaření.
Vítězná a silná strana naopak tyto prostředky nepotřebuje, neboť kdyby Bahá´u´lláh zamýšlel zničit ´Azala, nebyl bezmocný a nepotřeboval by užít takovou metodu k provedení Svého záměru.
Můžeme předložit spoustu historických a hmatatelných důkazů, že to bylo mocné pero Bahá´u´lláhovo, jež zachránilo před smrtí Jeho vlastní nepřátele, jako Sobh-i-´Azal, Nasirid´dín Šáh a další významní teologové a duchovní.
Bábí by jinak nikdy nedovolili, aby jediná z těchto osob zůstala na živu. A byl to právě Bahá´u´lláh, kdo skrze čistou a nebeskou promluvu, osvěžující více než raní vánky linoucí se z růžové zahrady a průzračnější než jarní déšť, jenž stéká kapku po kapce z okvětních lístků růže, vychoval své přátele natolik, že lidé světa zůstali v ohromení a němém úžasu. Neboť tito vlastníci srdcí a duší, z nichž tři sta třináct odolávalo v bitvě tisícům vojáků vládní armády po mnoho měsíců , svou udatností, hrdinstvím, srdnatostí, pevností a nezdolností v krutých bitvách v Najrízu, Zandžánu a Mazandaránu uváděli v úžas nepřátele i ostatní lidi. Slavným učením Bahá´u´lláha byli však natolik vychováni k laskavosti a jemnosti povahy, že se po celá ta dlouhá léta od doby Jeho příjezdu do Bagdádu až po dnešek vyznačovali snášenlivostí a nesobectvím během mnoha událostí a činili tak, aby nezranili žádnou duši a vždy jednali v souladu se zákony jakékoli vlády. Byli zabíjeni, sami však nezabili nikoho. Stihly je divoké pohromy, oni však ani neotevřeli ústa, aby si stěžovali.
Když byl v roce 1882 křesťanského letopočtu ve městě Ešchabádu umučen Hádží Muhammad Rezá z Isfahánu, velitel místní policie usoudil, že v důsledku bouřlivé atmosféry ve městě hrozí Bahá´í věřícím nebezpečí a proto jim povolil nosit u sebe zbraň. Oni to však odmítli, neboť považovali vlastní smrt za lepší, než sebeobranu. Poté se vláda jala soudit ty, kteří sestrojili toto spiknutí a podíleli se na umučení Bahá´í věřících. Po pětiměsíčním soudním procesu, kde byly vyslyšeny obě strany, přijel do Ešchabádu vysoký úředník ministerstva války z Petrohradu v doprovodu velkolepé armády. Došlo k otevřenému soudnímu procesu, jehož podrobné vylíčení by však bylo příliš zdlouhavé. Dva z vrahů byli odsouzeni k smrti provazem a ostatní spiklenci k těžkým pracem a doživotnímu žaláři na Sibiři. Jelikož vládci provincie náležela pravomoc zmírnit tento rozsudek, o tři dny později před něj předstoupili čtyři Bahá´í. Onen velký muž se jmenoval Kamarov, vítěz z Mervu a byl guvernérem provincie. Bahá´í se u něho přimluvili za odsouzené vrahy. Vládce byl potěšen příkladným chováním a vybranými způsoby Bahá´í věřících do té míry, že přijal jejich přímluvu a z moci svého úřadu změnil rozsudek smrti oběšením na vyhnanství a ostatním zmínil odsouzení k těžkým pracím na mírné vězení.
Tyto události nepochází z doslechu, nýbrž jsou zaznamenány v archívech vlády v Ešchabádu a v jiných dalších dokumentech.
Nyní tedy posuďme, zda by tato čistá mravnost, laskavost a jemnost, tyto vybrané způsoby a příkladné chování mohly být věřícím vštípeny někým, kdo by se pokusil o vraždu a snažil se otrávit svého bratra? Co by se potom stalo se slovy Jeho Svatosti Krista: " Strom poznáte po ovoci"? A kam by se podělo kritérium obsažené ve slovech: "Svými slovy činíš spravedlivé a soudíš dle Své promluvy"?
Může nenávist vůči lidu Bahá způsobit, že člověk popře všechna spolehlivá kritéria a pravidla spravedlivého hodnocení? "Jest na vás, abyste posoudili".
Za druhé Peter Z. Easton napsal, že podstatou Bahá´í víry je panteismus . Jde rovněž o zjevnou pomluvu a falešné obvinění, jež jasně ukazuje jeho nevědomost a neznalost podstaty panteismu. Bahá´u´lláhovo učení totiž v žádném ohledu panteismus ani nepřipomíná. Panteismus je filosofický problém a zabývat se jím přísluší učencům a vzdělaným lidem. Nemá nic společného s funkcí zjevení, ani s podstavením zakladatelů náboženství. Autor tohoto článku je toho názoru, že doktrína panteismu pochází z platónské školy filosofie , založené na zbožnosti, odchodu do ústraní, pevné disciplíně a odmítání tělesných rozkoší . V té samé filosofii má původ křesťanský celibát a islámský súfismus . Aténští filosofové a platonici z Alexandrie, známí jako novoplatonici , ji převzali od indických brahmánů. Tato pozdní platónská škola učila, že podstata ducha, jež je aktivní esencí projevující se po celém světě, je jediná a nedělitelná. Tato nedělitelná podstata, jednotná esence a pradávná totožnost obsahuje všechny věci a duše všech živých bytostí jsou pouhými paprsky, vycházejícími z oné Pradávné podstaty. Platonici vyvodili z této myšlenky teorii, že každá lidská duše je paprskem této univerzální Božské skutečnosti a kapkou z Oceánu pradávné svaté podstaty uvězněnými v těle a oddělenými od oné univerzální a nedělitelné Podstaty podstat. Učili tedy, že člověk hledající dokonalost se musí podrobit přísné disciplíně, jako například večerní bdění, dlouhé modlitby, půsty, zdržování se materiálního přepychu, aby se jeho duše mohla osvobodit z tělesných pout a tak dosáhnout věčné blaženosti.
V souvislosti s touto teorií cituje Ibn Miskawajh ve svém díle "Tahárat al-achláq" (Výchova mravů) z "božského" Platóna: "Zemři s pomocí své vůle a budeš žít prostřednictvím své podstaty". Toto je krátké shrnutí předmětu panteismu, jeho zdroje a původu. Kdyby se zkoumaví lidé pozorně zabývali vznikem a utvářením národů, zjistili by, že atomy této podivné doktríny jsou rozptýleny po všech obzorech západního světa. Stejně tak by odvozovali původ panteismu od řeckých filosofů. Odkazů k tomuto tématu se nám dostalo z prací a pojednání učenců a lze je nalézt v různých knihách a spisech. Kdyby zde nebyla na místě stručnost, vzpomenuli bychom příklady z oněch spisů, aby chápaví lidé poznali skutečnou pravdu, zdroj a původ panteismu, a aby se Peter Z. Eastnova neznalost této problematiky stala jasnou a zřejmou. Jeho svatost ´Abdu´l- Bahá v knize "Odpovědi na některé otázky" jasně ukázal úroveň věřících v panteismus, neboť je prohlásil za lidi odporující Prorokům a Poslům Božím a odstranil všechny příčiny těchto pověr. Odkaz ke straně 327 oné knihy jasně odhalí plytkost těchto falešných obvinění.
Třetí bod se týká výroku Petera Z. Eastona, že cílem Bahá´í náboženství je nastolit despotickou vládu. Když pomineme lživost a nactiutrhání tohoto výroku, pak svědčí o jeho naprosté neinformovanosti o zákonech a nařízeních Bahá´í víry. Rovněž je neznalý toho, co bylo jasně zjeveno v "Knize zákonů" (Kitáb-i-Aqdas) ohledně ustanovení "Domu spravedlnosti" v každém městě světa, jehož členové budou svobodně zvoleni podle pravidel stanovených v Knize . Tito členové musí vést své porady v naprosté čistotě svědomí a dobré vůle. Navíc je ohledně předchozí pasáže v "Radostných zvěstech" (Bišárát), jedné ze známých desek tohoto Největšího Projevu , zjeveno následující: "I když republikánská forma vlády prospívá všem lidem světa, majestát královského úřadu je jedním z Božích znamení. Jestliže bude forma vlády spojovat obojí, jejich odměna před Bohem bude veliká". To znamená, že dědičné vladařství bude omezeno národním parlamentem a zastupitelským shromážděním. Tímto způsobem budou národní a občanské problémy řešeny prostřednictvím porady těchto dvou orgánů, aby tak země i národ dosáhly dokonalosti, a aby se lidem dostalo největší míry blahobytu a prosperity. Jelikož nemáme po ruce originál desky, předáváme pouze její obsah. Kdybychom desku "Radostných zvěstí" posuzovali z hlediska krásy nebeské promluvy, čtenář by jistojistě vykřikl: "Požehnán buď Bůh, nejskvělejší z Tvůrců!"
V dlouhé desce považované za doplněk ke Kitáb-i-Aqdasu Bahá´u´lláh objasnil formu konstituční vlády a zastupitelského shromáždění na příkladu britské vlády. Formě oné slavné vlády se tedy dostalo Jeho souhlasu a svolení. Proto je strach ze znovunastolení despotismu výsledkem nevědomosti a neznalosti nařízení tohoto Největšího Projevu a důsledek spoléhání se na řeči nepřátel ohledně uspořádání mezinárodních záležitostí.
A nyní ke čtvrtému a nejdůležitějšímu bodu, kde se píše:"Které nové přikázání, jež by scházelo v křesťanství, přináší Bahá´í víra?"
I když je tato otázka složitá a nemůže být plně pochopena, dokud se člověk podrobně neseznámí s knihami obou vyznání, vysvětlíme ji tak jasně, že ji hravě pochopí každá duše a pohovoříme o zvláštních rysech této slavné víry a dokážeme nezbytnost tohoto Největšího Projevu pro spokojenost a rovnováhu světa. Tak se nestranným lidem dostane poznání a každý spravedlivý člověk povstane a bude vzdávat díky za tento veliký dar od Boha, Nejslavnějšího.
Každé chápající duši je jasné, že lidský svět dosáhne dokonalosti, štěstí a blahobytu a touha národů a přání všech srdcí dojdou naplnění, když náboženské rozdíly a sektářství, jakožto příčina odcizení a nepřátelství mezi lidmi, budou úplně sprovozeny ze světa a veškeré rozepře a rozdíly, jako rasové, národnostní a politické, budou odstraněny. Tak se lidé sobě stanou bratry a budou žít ve vzájemné lásce a laskavosti. Zmizí hrozné války, jež představují pro lidstvo a civilizaci největší katastrofu. Obrovské sumy peněz, jejichž utrácení způsobuje chudobu a úpadek ve světě, již nebudou vynakládány na destruktivní účely a pekelnou mašinérii. Tato otázka je tak jasná, že ji i ta nejhloupější mysl dokáže pochopit. Přesto byla tato skutečnost potvrzena radostnými zvěstmi od Boha a ustanovena skrze nebeská proroctví. Svaté knihy obsahují jasné zmínky o tom, že ve Velký den, který byl vznešeně popsán mnoha různými přívlastky, jako "Poslední den", "čas konce", "konečný den", "den Páně" atd., sestoupí Slavný Bůh a sjednotí všechny lidi prostřednictvím vznešených a duchovních vlastností do té míry, že válka a konflikt budou vykořeněny, zlobu a nenávist nahradí družnost a mír a válečné zbraně se přemění v hospodářské nástroje. Toto je stručný výčet příslibů učiněných proroky ohledně " dne konce ".
Samo o sobě je zřejmé, že všechny národy očekávají a předvídají příchod tohoto Dne a této veliké Věci. Ba co dím, modlí se a prosí Boha, aby uspíšil její příchod.