Odpovědi na některé otázky

Kapitola 7: MUHAMMAD
7

MUHAMMAD


NYNÍ se dostáváme k Muhammadovi. Američané a Evropané vyslechli množství příběhů o Prorokovi a považovali je za pravdivé, třebaže vypravěči byli neinformovaní nebo zaujímali nepřátelský postoj. Většinou to byli kněží nebo nevzdělaní muslimové, kteří opakovali nepodložená ústní podání o Muhammadovi, o nichž ve své nevědomosti věřili, že přispějí k Jeho chvále.
Tak někteří zpátečničtí muslimové učinili Jeho mnohoženství pilířem své chvály, považovali je za div a pohlíželi na ně jako na zázrak; a většina evropských historiků se spoléhá na příběhy těchto nevzdělaných lidí.
Nějaký pošetilý člověk například řekl duchovnímu, že pravým důkazem velikosti je statečnost a prolévání krve, a že Muhammadův stoupenec během jediného dne na bitevním poli usekl hlavy stovce mužů. To přivedlo kněze k domněnce, že zabíjení je považováno za způsob, jak dokázat svou víru v Muhammada, a přitom je to pouhá smyšlenka. Muhammadovy vojenské výpravy byly naopak vždy obranné. Dokazuje to fakt, že během třinácti let v Mekce snášel On i Jeho stoupenci nejkrutější pronásledování. V tomto období byli terčem šípů nenávisti; někteří z Jeho společníků byli zabiti a jejich majetek zabaven; ostatní uprchli do ciziny. Muhammad Sám musel uprostřed noci uprchnout do Medíny poté, co se Jej kmen Kurajšovců po krutém pronásledování rozhodl zabít. Ani potom však perzekuce neskončily, Jeho nepřátelé Jej pronásledovali do Medíny a Jeho žáky dokonce až do Habeše.
Arabské kmeny v té době žily na nejnižším stupni divošství a barbarství a ve srovnání s nimi byly divošské kmeny Afriky a necivilizovaní američtí Indiáni stejně pokročilí jako například Platón. Američtí divoši nepohřbívají své děti zaživa, na rozdíl od Arabů, kteří tak nakládali se svými dcerami a pyšnili se tím, jako by šlo o úctyhodný čin.7 Tak mnozí muži hrozívali svým ženám: "Narodí-li se ti dcera, zabiji tě." Dokonce ještě dnes se Arabové hrozí narození dcer. Dále mohl mít muž tisíc žen a většina manželů měla ve své domácnosti více než deset manželek. Když tyto kmeny bojovaly ve válce, vítězný kmen zajal ženy a děti poraženého a zacházel s nimi jako s otroky.
Když zemřel muž, který měl deset manželek, synové těchto žen spěchali každý k matce toho druhého; a jestliže jeden ze synů přehodil svůj plášť přes hlavu manželky svého otce a zvolal: "Tato žena je mým právoplatným majetkem!", stala se nešťastná žena naráz jeho vězenkyní a otrokyní. Mohl s ní naložit, jakkoli si přál. Mohl ji zabít, uvěznit ve studni nebo ji bít, trápit a mučit, dokud ji nevysvobodila smrt. Podle arabských zvyklostí a obyčejů byl jejím pánem. Je zřejmé, že mezi manželkami a dětmi jedné domácnosti musely existovat zášť a žárlivost, nenávist a nepřátelství, a je tudíž zbytečné dále hovořit na toto téma. Uvažte znovu, jaké byly podmínky a život těchto utlačovaných žen! Zdroje, z nichž tyto arabské kmeny žily, sestávaly navíc z plenění a loupeží, takže se neustále účastnily bojů a válek, zabíjení, vzájemného drancování a ničení majetku, zajímání žen a dětí, které prodávaly cizincům. Často se stávalo, že dcery a synové nějakého prince, kteří strávili den v pohodlí a přepychu, se ocitli v hanbě, bídě a zajetí, když se snesla noc. Včera byli princi, dnes jsou zajatci; včera byly vznešenými dámami, dnes jsou otrokyněmi.
Muhammadovi se dostalo Božího Zjevení mezi těmito kmeny, a tak, když od nich zakusil třináctileté pronásledování, uprchl.8 Avšak tito lidé Ho nepřestali týrat; spojili se, aby Jej i Jeho stoupence zničili. Za takových okolností byl Muhammad nucen chopit se zbraně. Toto je pravda: nejsme zaujatí a nechceme Jej hájit, nýbrž jsme spravedliví a tvrdíme jen pravdu. Posuďte na tuto věc spravedlivě. Kdyby se samotný Kristus ocitl v takových poměrech mezi despotickými a barbarskými kmeny a kdyby po třináct let se Svými učedníky trpělivě snášel všechny tyto zkoušky vrcholící útěkem z vlasti - kdyby Jej přesto tyto zločinné kmeny nepřestaly pronásledovat, masakrovat lidi, plenit jejich majetek, brát do zajetí jejich ženy a děti - jak by se k nim Kristus zachoval? Kdyby tento útlak postihl pouze Jeho samotného, odpustil by jim, a takový skutek odpuštění by byl nanejvýš chvályhodný; kdyby však viděl, že tito krutí a krvežízniví vrahové chtějí zabíjet, plenit a zraňovat všechny tyto utlačované a brát do zajetí ženy a děti, je jisté, že by je chránil a postavil by se tyranům na odpor. Co lze tedy namítat proti Muhammadově jednání? Snad to, že se spolu se Svými stoupenci a jejich ženami a dětmi nepodrobil těmto divošským kmenům? Zbavit tyto kmeny krvežíznivosti byla největší laskavost a donutit je k poslušnosti a kázni bylo skutečné milosrdenství. Byli jako člověk, jenž drží v ruce pohár s jedem a který nějaký přítel rozbije právě ve chvíli, když se chystá napít, a tak ho zachrání. Kdyby se Kristus ocitl v podobných poměrech, je jisté, že by Svou vítěznou mocí zachránil muže, ženy i děti ze spárů těchto krvežíznivých vlků.
Muhammad proti křesťanům nikdy nebojoval, naopak s nimi jednal laskavě a dopřával jim dokonalou svobodu. Společenství křesťanů žilo v Nadžránu v Jeho péči a pod Jeho ochranou. Muhammad pravil: "Jestliže by někdo zasahoval do jejich práv, Já Sám budu jeho nepřítelem, a v přítomnosti Boží vznesu proti němu obvinění." Ve výnosech, které Muhammad rozšiřoval, je jasně stanoveno, že životy, majetek a čest křesťanů a Židů jsou pod ochranou Boží a že kdyby se chtěl muslim oženit s křesťankou, nesmí jí manžel zabraňovat chodit do kostela, nutit ji, aby se zahalovala, a kdyby zemřela, musí její ostatky odevzdat do péče křesťanské církve. Kdyby si křesťané chtěli postavit chrám, vyznavači islámu jim měli pomáhat. V případě války mezi islámem a jeho nepřáteli měli být křesťané osvobozeni od povinnosti bojovat, pokud by si ze své vlastní svobodné vůle nepřáli tak učinit na obranu islámu, pod jehož ochranou se nacházeli. Náhradou za toto zproštění měli ročně platit malou peněžní částku. Existuje zkrátka sedm podrobných výnosů o této záležitosti, jejichž některé opisy dosud existují v Jeruzalémě. To je nepopiratelná skutečnost a nezávisí na mém ujištění. Výnos druhého chalífy9 dosud existuje v opatrování jeruzalémského patriarchy pravoslavné církve a nelze o něm pochybovat.10
Po určité době kvůli přestupkům na straně muslimů i křesťanů mezi nimi nicméně povstala nenávist a nepřátelství. Nadto jsou všechna vyprávění muslimů, křesťanů i ostatních jednoduše výmysly pocházející z fanatismu, neznalosti nebo hlubokého nepřátelství.
Muslimové například tvrdí, že Muhammad rozťal Měsíc a ten spadl na Mekkánskou horu: myslí si, že Měsíc je malé těleso, které Muhammad rozdělil na dvě části a jednu část hodil na tuto horu a druhou na jinou.
Takové příběhy jsou čirým fanatismem. Stejně tak tradice, které citují příslušníci církve, a příhody, v nichž nacházejí chyby, jsou všechny přehnané nebo dokonce zcela nepodložené.
Krátce řečeno, Muhammad se objevil na poušti Hidžázu na Arabském poloostrově, což byla pustá, neúrodná, písčitá a neobydlená divočina. Některé části jako Mekka a Medína jsou mimořádně teplé; žijí zde nomádi se způsoby a zvyky obyvatel pouště a zcela postrádají vzdělání nebo učenost. Sám Muhammad byl neučený a Korán byl původně zapsán na ovčích lopatkách nebo palmových listech. Tyto detaily naznačují podmínky lidí, k nimž byl Muhammad poslán. První otázka, kterou jim položil, zněla: "Proč neuznáváte Pentateuch a Evangelium a proč nevěříte v Krista a Mojžíše?" Tato otázka je přivedla do nesnází a namítali: "Naši předkové nevěřili v Pentateuch a Evangelium, řekni nám, proč tomu tak bylo?" Muhammad odpověděl: "Byli svedeni z pravé cesty; měli byste zavrhovat ty, kteří nevěří v Pentateuch a Evangelium, i když jsou to vaši otcové a předkové."
V takovém kraji a uprostřed takových necivilizovaných kmenů zjevil neučený Člověk knihu, v níž dokonalým a výmluvným slohem vysvětlil Boží přívlastky a vlastnosti, proroctví Poslů Božích, Boží zákony a některá vědecká fakta.
Víte například, že před nástupem bádání moderní doby - totiž během prvních staletí a až do patnáctého století křesťanské éry - se všichni matematikové světa shodovali v tom, že Země je středem vesmíru a že Slunce se pohybuje. Slavný astronom, jenž prosazoval novou teorii, objevil pohyb Země a nehybnost Slunce.11 Až do jeho doby se všichni astronomové a filozofové na světě řídili Ptolemaiovou soustavou a každý, kdo proti ní něco namítl, byl považován za nevzdělance. Ačkoli Pýthagorás a v posledním období svého života i Platón přijali teorii, že roční pohyb Slunce po zvěrokruhu nepochází od Slunce, ale spíše od pohybu Země kolem Slunce, byla tato teorie zcela zapomenuta a všichni matematikové přijali Ptolemaiovu soustavu. V Koránu jsou však zjeveny některé verše odporující teorii ptolemaiovské soustavy. Jedním z nich je tento verš: "Slunce se pohybuje na pevném místě", což ozřejmuje ustálenost Slunce a jeho pohyb kolem vlastní osy.12 Jiný verš zase říká: "A každá hvězda se pohybuje ve svém vlastním nebi".13 Tak se vysvětlují pohyby Slunce, Měsíce, Země a ostatních těles. Když se objevil Korán, všichni matematikové se těmto tvrzením vysmívali a tuto teorii připisovali nevědomosti. Dokonce i islámští teologové byli nuceni tyto verše ospravedlňovat, když viděli, že odporují Ptolemaiově soustavě.
Teprve po patnáctém století křesťanské éry, téměř devět set let po Muhammadovi, učinil slavný astronom nová pozorování a důležité objevy za pomocí teleskopu, který vynalezl.14 Objevil kruhový oběh Země, pevné postavení Slunce a také jeho pohyb kolem osy. Ozřejmilo se, že verše Koránu souhlasí se skutečností a že Ptolemaiova soustava je fiktivní.
Krátce řečeno, mnohé východní národy byly po třináct století vychovávány pod ochranou Muhammadova náboženství. Během středověku, zatímco Evropa byla na nejnižším stupni barbarství, předčily arabské národy ostatní národy světa ve vzdělanosti, v umění, matematice, kultuře, řízení státu a ostatních naukách. Ten, kdo arabské kmeny osvítil a vzdělal, Zakladatel kultury a dokonalých příkladů lidskosti těchto rozdílných ras, byl neučený Člověk, Muhammad. Byl tento vynikající Člověk pravým Učitelem, nebo ne? To vyžaduje spravedlivé posouzení.