Odpovědi na některé otázky

Kapitola 3: POTŘEBA UČITELE
3

POTŘEBA UČITELE


KDYŽ uvažujeme o bytí, vidíme, že nerostný, rostlinný, zvířecí i lidský svět potřebuje učitele.
Jestliže není půda obdělávána, stává se džunglí, kde roste neužitečný plevel. Přijde-li však pěstitel a zorá ji, poskytuje úrodu, která živí lidské bytosti. Je tedy zřejmé, že půda potřebuje být obdělávána hospodářem. Uvažujme o stromech. Jestliže o ně nikdo nepečuje, nerodí ovoce, a bez ovoce jsou neužitečné. Dostane-li se jim však péče zahradníka, začnou tyto neplodné stromy dávat ovoce. Díky obdělávání, hnojení a roubování stromy, jejichž ovoce bylo trpké, rodí sladké plody. Toto jsou racionální důkazy, neboť v tomto věku potřebují národy světa rozumové argumenty.
To samé, co platí pro půdu a stromy, platí i pro zvířata. Povšimněte si, že je-li zvíře cvičeno, ochočí se a zdomácní. Stejně tak člověk, pokud není vychováván, stává se barbarským a je-li navíc ponechán pod vládou přírody, klesá níž než zvíře. Jestliže se mu dostane výchovy a vzdělání, stává se andělem. Například zvířata převážně nepožírají příslušníky svého druhu, zatímco lidé v Súdánu a ve středoafrických oblastech se navzájem zabíjejí a jedí.
Uvažme tedy, že právě výchova a vzdělání podrobuje Východ i Západ autoritě člověka, dává vzniknout skvělým průmyslovým odvětvím, rozšiřuje významné vědní obory a umění; právě vzdělání přináší nové objevy a instituce. Kdyby nebylo vychovatele, neexistovaly by prostředky usnadňující život, neexistovala by civilizace nebo lidskost. Kdyby byl člověk ponechán sám v divočině, kde nespatří jiné příslušníky svého druhu, stal by se bezpochyby pouhým zvířetem. Je tedy jasné, že vychovatele je zapotřebí.
Výchova je trojího druhu: materiální, lidská a duchovní. Materiální výchova se zabývá růstem a vývojem těla, získáváním obživy, materiálního pohodlí a blahobytu. Taková výchova je společná zvířatům i lidem.
Lidská výchova zahrnuje civilizaci a pokrok, totiž vládu, řád, dobročinnou práci, obchod, umění a řemesla, vědu, velké vynálezy a objevy a promyšlené instituce, což představuje neodmyslitelnou lidskou činnost, jíž se člověk liší od zvířat.
Duchovní výchova pochází z Božího Království. Spočívá v nabývání božských dokonalostí a je to pravé vzdělání, neboť v tomto stavu se člověk stává předmětem Boží milosti, projevem slov "učiňme člověka k obrazu Našemu a podle Naší podoby". Toto je cílem světa lidí.
Potřebujeme tedy učitele, který by rozvíjel materiální, lidskou a duchovní stránku zároveň a jehož autorita by působila za všech podmínek. A tak kdyby kdokoli tvrdil: "Já jsem dokonale chápavý a inteligentní a nepotřebuji takového učitele", popíral by jasnou a zřejmou věc. Bylo by to, jako kdyby dítě říkalo: "Já nepotřebuji výchovu, budu jednat podle svého rozumu a inteligence a tak dosáhnu dokonalosti bytí", nebo jako kdyby slepec prohlašoval: "Já nepotřebuji zrak, protože mnozí jiní slepí lidé žijí bez obtíží".
Je tedy jasné a zřejmé, že člověk potřebuje vychovatele a že tento vychovatel musí být nesporně a bezpochyby dokonalý ve všech ohledech a musí nade všechny vynikat. Kdyby byl totiž jako ostatní lidé, nemohl by být jejich vychovatelem obzvláště proto, že pravý vychovatel musí být jejich učitelem ve všech oblastech - v materiální, lidské i duchovní. Musí lidi učit organizovat a zařizovat materiální záležitosti, utvářet společenský řád, aby byla nastolena spolupráce a vzájemná pomoc, takže bude možné organizovat a řídit ony materiální záležitosti za jakýchkoli okolností. Stejným způsobem musí lidi vzdělávat, a sice musí v nich formovat inteligenci a myšlení takovým způsobem, aby se mohly plně rozvinout, aby se rozšířilo poznání a věda a aby byla odhalena podstata věcí, tajemství tvorů a vlastnosti bytí, aby se den za dnem zvyšovala vzdělanost a zdokonalovaly se vynálezy a instituce a z věcí vnímatelných smysly mohly být získávány rozumové poznatky.
Rovněž jim musí poskytnout duchovní vzdělání, aby inteligence a chápání mohly proniknout do metafyzického světa, získat prospěch z posvěcujícího vánku Svatého Ducha a navázat vztah se Zástupem na výsostech. Musí lidskou podstatu vzdělávat tak, aby se mohla stát středem božského zjevení do té míry, že se v jejím zrcadle budou třpytit přídomky a jména Boží a naplní se svatý verš: "Učiníme člověka k obrazu Našemu a podle Naší podoby."2
Je jasné, že není v lidské moci splnit tak obrovský úkol a že pouhý rozum nemůže převzít odpovědnost za tak dalekosáhlé poslání. Může tedy jedna osamělá bytost bez pomoci a opory položit základy tak vznešené stavby? Aby se mohla tak vznešeného poslání ujmout, musí se spolehnout na pomoc duchovní a božské síly. Jediná Svatá Duše dává život lidskému světu, mění vzhled zeměkoule, způsobuje vývoj inteligence, oživuje duše, dává vzniknout novému životu, ustanovuje základy, organizuje svět, přivádí národy a náboženství do stínu jediné zástavy, osvobozuje člověka ze světa nedokonalosti a zla a vdechuje mu touhu a potřebu přirozených a získaných dokonalostí. Jistěže nic menšího než božská moc nemůže vykonat tak velikou práci. Měli bychom to spravedlivě uvážit, neboť toto je úkolem spravedlnosti.
Věc Boží, kterou není s to vyhlásit a šířit žádná vláda či žádný národ na světě, byť by to bylo za pomoci všech jejich sil a armád, může jediná Svatá Duše uvést do života bez jakékoli pomoci nebo podpory! Je toto v lidských silách? Nikoliv, ve jménu Božím! Kristus například sám a bez pomoci pozvedl zástavu pokoje a spravedlnosti, což je úkol, který žádná vítězná vláda se všemi svými zástupy není schopna uskutečnit. Uvažme, jaký byl osud tak mnohých a rozdílných říší a národů: Římské říše, Francie, Německa, Ruska, Anglie atd.; všechny byly shromážděny pod jedním stanem, totiž Kristovo Zjevení ustanovilo jednotu těchto rozdílných národů, z nichž některé se vlivem křesťanství tak sjednotily, že obětovaly život a majetek jeden pro druhého. V období po vládě Konstantina, stoupence křesťanství, však mezi nimi vypukly spory. Kristus sice tyto národy sjednotil, ale po čase se vlády staly příčinou nesvárů. Chci říci, že Kristus dokázal prosadit Věc Boží, čehož žádný z vládců Země nebyl schopen! Sjednotil různá náboženství a pozměnil odvěké obyčeje. Uvažme, jak velké rozdíly byly mezi Římany, Řeky, Syřany, Egypťany, Féničany, Židy a ostatními evropskými národy. Kristus odstranil tyto rozdíly a stal se příčinou vzájemné lásky těchto společenství. I když po určitém čase vlády tuto jednotu zničily, Kristův úkol byl splněn.
Onen Učitel tedy musí svět vzdělávat současně po tělesné, lidské a duchovní stránce a jako učitel Boží musí být obdařen nadpřirozenou mocí. Jestliže nevykazuje takovou posvátnou moc, nebude schopen vychovávat, protože kdyby byl nedokonalý, jak by mohl poskytovat dokonalé vzdělání? Jak by mohli lidé Jeho prostřednictvím zmoudřet, kdyby byl nevědomý? Jak by mohl vést ostatní k spravedlnosti, kdyby byl sám nespravedlivý? Jak by mohl činit ostatní nebeskými, kdyby on sám byl světský?
Musíme tedy spravedlivě zvážit: měly Projevy Boží všechny tyto předpoklady, či nikoliv?3 Jestliže tyto schopnosti a vlastnosti neměly, nebyly skutečnými Učiteli.
Proto musí být naším úkolem rozumnými argumenty dokázat přemýšlivým lidem prorocký úřad Mojžíšův, Kristův i ostatních Projevů Božích. Předkládáme důkazy a doklady, které nejsou založeny na tradičních, nýbrž na racionálních argumentech.
Rozumovými důvody jsme dokázali, že svět bytí naléhavě potřebuje vychovatele a že ten musí být obdařen božskou mocí k tomu, aby mohl vzdělávat. Není pochyby, že touto svatou mocí je zjevení a že svět musí být vzděláván prostřednictvím této moci, jež přesahuje moc lidskou.